Závod s inflací

Ještě ani nebyla sestavena nová vláda a sociální demokraté již oznámili jeden z hlavních cílů své hospodářské politiky. Zemanova strana chce zpomalit harmonogram cenových deregulací - nutno podotknout, že za souhlasného mručení ODS - a dostát tak alespoň některým předvolebním populistickým slibům. Je totiž jasné, že vzhledem k nedostatku prostředků ve státní pokladně se ČSSD bude muset značné části svých ostatních programových záměrů vzdát.

Miloš Zeman prohlásil, že ceny nevrátí na úroveň před červencovým zdražením nájemného, plynu a energií. Dalo se to ostatně očekávat, protože žádná vláda na světě (ať již tvrdí před volbami cokoli) nezruší podobně nutný a nepopulární zásah svých předchůdců. Jinak je to ovšem s dalším postupem narovnávání cen. ČSSD chce zrušit postup schválený Tošovského vládou. Narovnávání cen má podle zemanovců trvat o pět let déle a ceny se mají každoročně zvyšovat zhruba o pět procent nad předpokládanou inflaci.

V poryvech politického větru

Tempo narovnávání cen není pochopitelně jednoduché téma. A není to pouze téma ekonomické, protože je vždy třeba zvažovat případné sociální kompenzace. Ceny se nezvyšují jenom proto, aby mohli poskytovatelé služeb s regulovanými cenami vytvářet přiměřený zisk a aby se jim podnikání vyplatilo. Jde také (a možná především) o něco jiného. Rychlost deregulace cen úzce souvisí s inflací, respektive s tím, jak se centrální bance a vládě bude v budoucnosti dařit snižovat inflaci na úroveň běžnou ve vyspělých západních zemích. Pokud se bude harmonogram deregulací stále měnit a zpomalovat podle obtížně předvídatelných poryvů politického větru, může to mít pro všechny nepříjemné důsledky: úsilí ČNB snížit inflaci nebude úspěšné.Co se vlastně v případě narovnávání cen děje? Zvyšují-li se regulované ceny pro podniky, prodražují se podnikům ceny vstupů. To se může promítnout do inflace, protože vyšší náklady podniků zvýší ceny jejich výrobků, což se pak přenese do indexu spotřebitelských cen. To ale není náš případ, protože podniky již dnes platí de facto tržní ceny energií, plynu i nájemného. Nelze dokonce vyloučit, že jsou vyšší, než by být musely, kdyby došlo k narovnání cen pro domácnosti. Takže nákladů podnikové sféry by se mohlo dotknout například pouze prudké zvýšení telekomunikačních poplatků.Dojde-li ke zvýšení cen nájemného, energií a plynu pro domácnosti, promítne se to naopak do indexu spotřebitelských cen okamžitě. Kdybychom se ale na věc dívali „staticky“, znamenalo by to, že občanům, kteří platí více za nájemné či plyn, zbude méně peněz na ostatní zboží, jako jsou potraviny, ošacení apod. Ceny těchto výrobků a služeb by tedy měly postupně klesat a celkově by se inflace zvýšit nemusela. Mohla by dokonce i klesnout.

Jenže v reálném světě „statický model“ nefunguje. Obrovskou roli totiž hraje inflační očekávání, které postupné a předem oznámené zvyšování cen vyvolává: pokud vláda například oznámí, že každý rok v lednu zvýší ceny energií přesně o tolik a tolik, započítají si obchodníci očekávaný narůst do cen již před zdražením. Zvýšení cen se tak rozšíří i na ty komodity, kde by se „teoreticky“ projevovat nemělo. A pokud roste nebo neklesá inflace, vzniká tlak na zvyšování mezd, sílí požadavky odborů a vyšší mzdy začnou inflaci táhnout ještě víc.

ČNB to vysvětlí

Napravení státem škrcených cen může ekonomice prospět ještě v jednom ohledu. Cenové deformace vedou, jak známo, k špatnému rozmísťování zdrojů, což může mít ve svém důsledku nepříznivý vliv na inflaci, hospodářský růst i na ekonomickou rovnováhu. Naopak rychlé narovnání cen může pozitivně ovlivnit obchodní bilanci - sníží poptávku po spotřebním zboží, a tedy i po dovážených komoditách.Nejlepší řešení z čistě ekonomického pohledu proto zní: co nejrychleji odstranit cenové deformace. Definitivně se totiž odbourají mnohá inflační očekávání i možnost, že se s pravidelným mírným zvyšováním cen svezou všichni ostatní obchodníci. Centrální banka pak bude mít volnější ruce, když bude plánovat měnovou politiku a další boj s inflací. To všechno ovšem platí za předpokladu, že především v případě výroby elektrické energie bude vláda dělat vše pro demonopolizaci trhu. Jakékoli výpočty „správné ceny“ jsou totiž k ničemu, když na trh s elektřinou de facto nesmí konkurence.Vůbec nejhorší ze všeho ale jsou neustálé změny jízdního řádu deregulací. Jedna vláda schválí jeden harmonogram, druhá ho zmrazí, třetí vyhlásí zase jiný. V takovém prostředí může centrální banka jen obtížně stanovit své inflační cíle nebo plánovat měnovou politiku. A v tom také bude spočívat důležitá úloha představitelů ČNB na pravidelných středečních zasedáních vlády: přesvědčovat ministry, proč je nutné a rozumné snižovat inflaci, za jakých podmínek je to možné a za jakých nikoli. Nejrozumnější by bylo zachovat schválený harmonogram Tošovského vlády.