Turisty i odborníky obdivovaná podoba Prahy neobsahuje příliš mnoho ukázek současné architektury. Pokud bychom měli mezi několika stavbami posledních let vybrat jednu, která dokazuje nutnost přistupovat k historickému organismu města s tvůrčí odvahou, jediným kandidátem by se asi stal Tančící dům Vlada Miluniče a Franka Gehryho na Rašínově nábřeží. Ať už si konzervativní Pražané o jeho architektonických kvalitách myslí cokoliv, nikdo mu nemůže upřít velkorysost, se kterou nebyl rychlý výdělek nadřazen umění. Pokud nás o kvalitě projektu nepřesvědčí ocenění ve světových anketách, měli bychom se zamyslet nad zvyšujícím se počtem turistů, kteří vedle obligátního Karlova mostu hledají cestu i k této čerstvé dominantě. Na rušné křižovatce nábřeží a Resslovy ulice je vždy několik postav, které přes čoudící náklaďáky zírají zcela opačným směrem, než je Pražský hrad.Je na co se dívat. Od vrchní „koruny“ domu z drátů a perforovaného plechu přes organické linie skleněných „šatů“ a nepravidelně rozmístěná obdélníková okna je náš zrak veden až do přízemí, kde se dozvídáme překvapivou legendu k celé té neobvyklé kráse: Bar Le Valence, sandwiches, croissants, entrée, entrée, hlásají velká bílá písmena nalepená na oknech přízemního bistra. Tajuplné nápisy alon de thé a eaujolais pak zřejmě mají vyvolávat tajemnou atmosféru magické Prahy. Ve výsledném efektu vypadají přízemní okna jako vstup do levné pizzerie, a nikoliv do drahé - a věřme, že i dobré - francouzské restaurace v domě,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu