Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně, napsal jeden z našich nejslavnějších světoběžníků Otakar Batlička svému otci, když jako čtrnáctiletý dorazil po útěku z domova do Argentiny. Psali podobné vzkazy i zákazníci krachujících cestovek, když se loni v daleké cizině ocitli před nezaplaceným hotelem? Těžko říct, ale dá se o tom pochybovat. Vždyť přece mít se na dovolené „nádherně“ znamená užít si co nejvíc pohodlí, luxusu a klidu. Turistický průmysl to ví, a tak své cestovatele vystavuje opačným hodnotám jen omylem - či za příplatek - v přesně dávkovaných kapkách na rozředění nudy.Tím ale není řečeno, že tady Batlička nemá následovníky. Ne všichni putují do světa obklopeni neprodyšnou péčí cestovních agentur. Stále ještě jsou mezi námi lidé, a možná je jich dokonce čím dál víc, kteří vyrážejí do světa s přáním otevřít se jeho nevypočitatelným zvratům a poznat jeho tajemství. Cílem je samotná cesta. Čím tajuplnější a nejistější, tím více lákavá.
Všude dobře, doma nejhůř
Svou neukojitelnou touhou po změně a pohodlném živobytí převrátil bílý muž svět vzhůru nohama. Potomci kolonizátorů už dnes ale zbraněmi neřinčí a nikoho z domorodých obyvatel nenutí s puškou u hlavy, aby byl jako oni. Naopak. Mladí běloši a bělošky jezdí obdivovat právě ta panenská místa na Zemi, která jejich předci ke svému obrazu přetvořit nestačili. Horalé v Himálaji, thajští mniši či amazonští indiáni si tak především v posledních dvaceti letech postupně zvykli na proud…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu