Klasik francouzské kinematografie Eric Rohmer (1920) mapuje už desítky let ve svých filmech lokality nejrůznějších francouzských regionů se zaujetím okouzleného patriota. Z Paříže, ohniska vnitřního neklidu, jsou jeho mladí hrdinové hnáni na víkendové nebo prázdninové cesty do přírody, podnikají krátkodobé výjezdy na venkov nebo se aspoň provizorně přemisťují do jiného bytu. Tyto fyzické, prostorové a geografické úniky jsou náhražkou za nezdařené pokusy vycestovat či vystěhovat se z tísnivého, neútulného „bytu“ vlastního nitra - a rozehnat tak strnulost, bezradné tápání ve sféře planých úvah, roztěkaných pocitů anebo milostných lapálií.
Lze-li u režisérova posledního snímku Letní příběh, který se promítá i u nás, hovořit o nějakém dění, pak jsou to právě výlety, ať realizované nebo plánované tak dlouho, až z nich sejde. A když ne výlety, tak vycházky, a navrch k tomu ještě hovory u stolu při jídle anebo na večírcích s přáteli. A přitom, ačkoli se toho v Rohmerových filmech tolik namluví, to nejdůležitější, oč postavám jde, se v řeči jakoby vytrácí. V případné volbě, zda se má něco udát, nebo být odvyprávěno, dává Rohmer přednost druhé možnosti. Oč méně postavy jednají, o to víc usilují vypovídat se. Svou naléhavostí se jejich výpovědi podobají nahlas čtenému textu z deníku nebo dopisu. Mluvením a verbální reflexí se neviditelné niterné pocity sice prodírají na povrch, ale někdy jsou doslova zpovrchněny do vyabstrahované sofistiky.
Monology a dialogy…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
