Fyziologie ruského života

V listopadu probíhal v několika pražských kinech mezinárodní filmový festival INDIES, na kterém se díky podpoře nadace Open Society Found promítaly i filmy „z Východu“. Dvaačtyřicetiletý ruský režisér Igor Alimpijev přivezl před dvěma lety natočený, přesněji řečeno sestavený či sestříhaný film Fyziologie ruského života. Černobílý, jen šestapadesátiminutový dokument sestává výhradně z archivních materiálů dvojího typu. Zaprvé jde o nejrůznější filmové a fotografické záběry z různých období ruské a sovětské dokumentaristiky. Tváře hrdých revolucionářů a teroristů, těla znetvořená bídou, shromážděné davy, rytmus vojenského drilu, výjevy z válek či spartakiádních kreací, úryvky Stalinových projevů atd. Druhý typ snímků se týká fyziologa Ivana Petroviče Pavlova. Jsou to úryvky filmů, v nichž je Pavlov podle vzoru středověkých legend líčen jako vyvolený světec komunistické vědy, momentky ze soukromí a záznamy jeho pokusů v laboratořích (včetně notoricky známého psa, jenž dokazuje podmíněný reflex slintáním na zvuk zvonku, aniž by cítil pach žrádla).

Filmový komentář uvádí stylizované výjevy ruské reality do vztahu s Pavlovovými fyziologickými objevy, a formuluje tak hlavní teze svérázného dokumentu. Ty lze rozdělit do tří vrstev: první se týká Pavlovova životopisu, druhá vztahu fyziologie a ruských dějin a třetí způsobu, jakým si bolševici Pavlova přivlastnili. Pravá podoba nejvýznamnějšího sovětského vědce nebyla totiž vůbec sovětská, jak také dokládají jednotlivé…