0:00
0:00
13. 7. 19988 minut

Země dvou Mečiarů

machacek 300
Autor: Respekt

Když se rodiče hádají, jejich děti tím trpí - svět se přece rozpadá, když hrozí, že se otec s matkou rozejdou. Zato když se rodiče udobří, je to, jako když vysvitne slunko. Děti zapomenou na předchozí obviňování, výčitky, mlácení talířů a místo toho se radují ze života a zdárně prospívají.

Zhruba tímto způsobem nám představují politickou budoucnost českých zemí Miloš Zeman s Václavem Klausem. Ano, hádali se a nebohé děti-občané byly frustrovány z toho, jak si šest let šli oba po krku. Dnes ale vzkazují: zapomeňte na zlé časy sporů, nastává čas společné práce, po níž snad vyjde chvilka i na skromné rodinné radosti. Komu se nelíbí, že se k němu politici chovají jako k malému dítěti, má smůlu: v nejbližších měsících se proti tomu nedá nic dělat.

↓ INZERCE

Podvod na voličích

Přestože volby nabídly tři varianty čitelného většinového kabinetu, došlo k naprosto nečekanému vývoji. Hned v prvním vyjednávacím kole vznikl menšinový kabinet sociálních demokratů podporovaný Klausovou ODS. Obě strany, které před volbami zúžily svůj program na nesmiřitelné vzájemné výpady, se tak spojily do nečitelné kryptokoalice, jejíž souručenství stvrzuje a definuje „opoziční smlouva“. Cílem této smlouvy je kromě rozdělení křesel i změna ústavy, která by oběma partnerům měla nadlouho zajistit monopol v politice. Absurdní? Jistě, ale také typicky české. Stabilita velkých, všeobjímajících koalic se pomalu stává zdejší specialitou - svědčí o tom kabinety první republiky i poválečná Národní fronta. Hlavně ať se nestane nic nečekaného, vždyť ve vzájemném krytí se vládne tak bezpečně a dobře.

Zemanovi a Klausovi se musí nechat, že dokázali chytře vyšachovat své protivníky. Nebyl to velký výkon v případě nešikovného Jana Rumla, dokázali ale zasadit tvrdý úder i Josefu Luxovi, a hlavně - pokořit Václava Havla, který schválením „velké opozice“ přijde o veškerý politický vliv. Těžko předákům velkých stran vyčítat, že směsicí taktických manévrů, lží, polopravd a nesplněných slibů ošidili konkurenty; ti totiž museli s podobným rizikem počítat. Zeman s Klausem se ale zachovali stejně i ke svým voličům, a to lze přes všechny jejich současné výmluvy hodnotit pouze jako promyšlený podvod.

Jednoduchá rovnice

Proč se vlastně Klaus a Zeman rozhodli voličům lhát? Rovnice může být daleko jednodušší, než se na první pohled zdá. Kdyby Zeman nesestavil vládu, vyletěl by z Lidového domu a ČSSD by si našla jiného předsedu. Jedním z motivů ODS může být pro změnu fakt, že tato strana nestojí o to, aby byly vyšetřeny a došetřeny věci, které se vyšetřit mají. Nejde jen o financování politické strany (sponzory ODS byly prakticky výhradně skupiny, které si namastily kapsu v rámci tolerovaného chaosu na českém kapitálovém trhu), ale i sporné privatizační případy. U Václava Klause jde ještě o jednu důležitou věc: jeho ješitnost mu nikdy nedovolí přiznání jakýchkoli chyb, k čemuž ho nutily dvě menší politické strany. Je ovšem zarážející, že z členské základny ODS se vůči náhlé podpoře Zemana neozval jediný hlas nesouhlasu. Srovnáme-li to s povykem, který způsobila možnost odstoupení Václava Klause z funkce předsedy strany, zjistíme, že ideologicky ani ideově není ODS zakotvena vůbec nijak.

Nyní nám tedy budou vládnout dvě populistické sociální demokracie (ODS, ČSSD) „s dvěma Mečiary“ v čele. Jejich dosavadní domluvy naznačují, že země zamíří k variantě rakouského „proporčního systému“: obě velké strany si rozdělí křesla v parlamentu, v centrálních, regionálních i samosprávných úřadech.

Síla a tajné dohody

Nedílnou součástí liberální společnosti je otevřenost a transparentnost vládnutí pod kontrolou veřejnosti, především méně úspěšných konkurentů. Nestandardní vznik naší „skryté koalice“ i neomezeně platná smlouva dvou nejsilnějších stran na monopol v politice ukazují, že to napříště nebude v České republice zvykem. Bez ohledu na voliče, programy i tradiční hodnoty levice a pravice bude u nás rozhodovat pouze síla a pokoutní domluva nikomu nezodpovědných stranických vůdců. Také proto zřejmě můžeme prozatím zapomenout na přijetí takových norem, jako je například zákon o svobodě informací.

Ze strany „velké koalice“ lze také očekávat významný přímý i nepřímý tlak na většinu nezávislých státních institucí, jako je Nejvyšší kontrolní úřad, Fond národního majetku, Úřad pro hospodářskou soutěž apod. Lidé, kteří nebudou loajální vůči „velké koalici“, to budou mít stále těžší. Prvním testem bude v tomto směru rozdělování pozic ve státní správě. Stačí si totiž vzpomenout, jak pár týdnů před volbami obcházel Klausův senátor Václav Benda některé úředníky, informoval je o přípravě velké koalice a přemlouval ke vstupu do ODS. Výměnou za to sliboval, že se ODS zasadí o to, aby si svoje pozice udrželi. Právě na základě Bendovy aktivity vystoupil Jan Ruml před volbami s varováním, že se chystá velká koalice. Všichni si ještě pamatujeme, jak byl šéfy ODS a ČSSD odkazován do patřičných mezí, a dokonce posílán na „psychiatrické vyšetření“.

Čeho se mohou týkat změny v ústavě

Největší politické strany se nikterak netají tím, že chtějí provádět změny v ústavě, a to především podle toho, jak se jim to momentálně bude hodit do krámu. Mluví se o změnách v postavení prezidenta. Paradoxně je na jedné straně řeč o omezení pravomocí prezidenta, na druhé straně o jejich možném posílení a eventuální přímé volbě. Hlavním záměrem však asi je otrávit a znechutit prezidenta současného. Lépe řečeno, spíše než o změny v ústavě jde o to, zbavit se Havla, nahradit ho nějakou ke „koalici“ loajální osobou.

Stejnému tlaku bude zřejmě vystavena také centrální banka, jejíž nezávislost u nás - jako v jediné zemi na světě - deklaruje přímo ústava. I tady ale více než legislativní manévry hrozí snaha „ochočit si“ lidi z bankovního vedení. Nezávislost této instituce je totiž, jak známo, sociálním demokratům i klausovcům trnem v oku.

Nyní se zastavme u případné změny volebního systému z poměrného na většinový nebo u zvýšení pětiprocentní hranice pro vstup do parlamentu. V obou případech je třeba změnit ústavu a v obou případech jde o omezení vlivu nebo o likvidaci menších politických stran. Systém dvou velkých politických partají nemusí být vůbec špatná věc. Potíž je ale v tom, že si ho ani sociální demokracie, ani ODS nenapsaly do předvolebního programu a až dosud horovaly pro poměrné zastoupení. Navíc i dávní stoupenci většinového systému vycházeli při jeho obhajobě z domněnky, že poměrná metoda způsobuje v Čechách politický pat a nedovoluje sestavit většinovou stabilní vládu. Volby však ukázaly, že to není pravda. A měnit funkční systém jen proto, že jeden politik má problém potlačit svou ješitnost či pomstychtivost a domluvit se s přirozenými partnery, je přece jen zbytečný špás.

Do Evropy nemusíme

Vše zatím nasvědčuje tomu, že poprvé od roku 1989 zažije česká společnost výraznou změnu společenského vývoje. A bohužel to nebude změna k lepšímu. Uskutečňování dohod mezi Zemanem a Klausem je totiž nejen podvod na voličích a vítězství egoismu. Jde také o pakt centralistických a etatistických stran proti liberální občanské společnosti a zároveň o svévolnou manipulaci směřující proti současnému vyvážení mocí ve státě. Pokud spojenectví ODS a ČSSD vydrží, může vzniknout korporativní stát rakouského typu se závaznými smlouvami mezi vládou a zájmovými sdruženími, které zabrání jakýmkoli reformám a nadlouho způsobí ustrnutí země v postkomunistické bažině. To ale v lepším případě. Druhou možností je klientelistický režim s přidělováním státních zakázek a hospodářských funkcí kamarádům předních politiků a s vševládnou korupcí, něco mezi Slovenskem a Thajskem. Zeman se nikdy netajil nedůvěrou k NATO, Klaus zase rád s posměchem či podezřením glosuje snahy Evropské unie - nelze tedy vyloučit ani to, že vymyslí nějaká společná nacionalistická hesla a dohodnou se na určité politice, jak zemi uzavřít před konkurencí a kritikou ze Západu.

Menší demokratické strany nemají mnoho šancí na tomto vývoji cokoli změnit. Nezbývá jim než spojit své síly, čekat na příští volby a věřit ve šťastnou hvězdu. První zkouškou jejich spolupráce bude za necelého půl roku souboj o senátní křesla.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články