Jedu, tedy jsem

Pokaždé, když třicetiletá Gisela z jihoněmeckého města Schwäbisch Gmünd přijíždí za přáteli do Prahy, zmocní se jí doma nepoznaný strach. Nejde přitom o tolik omílanou pouliční kriminalitu: děs jí nahánějí spořádaní čeští občané prohánějící se městem za volanty svých vozů. „Vůbec to nechápu,“ rozčiluje se pohledem na auto, které sviští po vltavském nábřeží dobře osmdesátkou. „S tou bezohledností se přece musí něco dělat.“ Nad podobnými emocemi se ale otrlý starousedlík jen kysele usměje. Naděje z loňského podzimu, kdy politici snížili rychlost v obcích na „padesátku“, dávno zmizela. Policie dodržování předpisů nekontroluje a z řetězu utržení řidiči jezdí stejně rychle jako předtím.

A slušným jezdcem je strach

Pohyb na tuzemských ulicích vyžaduje od chodců stupeň nejvyšší pohotovosti. To je jasné každému, kdo v Česku strávil alespoň pár týdnů. Pro řidiče rychle se ženoucích aut jsou pěšáci mimo rozlišovací schopnost. Praxe přívětivých zemí, kde psaná i nepsaná pravidla straní obvykle slabším, tedy chodcům, u nás zatím neplatí. Zvlášť v posledních osmi letech je to čím dál horší, neboť za tu dobu se zde zdvojnásobil automobilový provoz a podle policie značně stoupla bezohlednost řidičů. Statistika přitom dokazuje, že nejde o nějaké prázdné řeči: v přepočtu na počet obyvatel (tedy bez ohledu na intenzitu provozu) končí u nás pod koly aut zhruba třikrát více chodců než v Rakousku či Německu a pětkrát více než ve Skandinávii. Každý desátý viník…