Žalozpěvy bez adresáta

Nová kniha Alexandra Isajeviče Solženicyna se rusky jmenuje Rossija v obvale, česky Rusko v rozvalinách, sutinách či troskách. Ve slově „obval“ však jasně zní proces, sloveso „obvalivaťsja“, tedy bořit se, padat, sesouvat se; přesnější by proto snad byl překlad Hroutící se Rusko. Dosavadní recenzenti přijali text vesměs nevzrušeně. Shodli se, že autor zčásti upustil od prorockých vizí obrozené ruské budoucnosti, aniž by ovšem polevil v kritice všeho, co se v Rusku děje. Znovu zazněl i starý názor, že hlavním Solženicynovým argumentem je jeho jazyk, literární styl plný přísloví a archaismů, jímž demonstruje své východisko v předrevoluční duchovnosti.Hroutící se Rusko uzavírá trilogii společenskokritických manifestů, které Solženicyn psal během 90. let: brožuru Jak bychom měli přebudovat Rusko z roku 1990 šířila na samém sklonku sovětské éry v milionovém nákladu nejčtenější periodika. Méně pozornosti vyvolala Ruská otázka ke konci dvacátého století z roku 1994. Nynější text autor označuje „za svůj poslední o všech těchto tématech“; vydalo jej v pěti tisících exemplářů malé nakladatelství Ruská cesta.

Vyvolenost bez úkolu

Na počátku spisu se Solženicyn ujímá role hlasu všeho ruského lidu. Svůj tah legitimuje prostřednictvím statistiky, svého oblíbeného argumentačního nástroje, k němuž se v průběhu celé knihy stále vrací v jakési scientistní prostoduchosti, aniž by se ptal, kdo, jak a proč k uváděným číslům došel.Solženicyn navštívil v posledních…