Vyšší daně to spraví

„Dnes je doba, kdy se dávají na stůl všechny možné dluhy tohoto státu. Také my za sebou táhneme nějaký balvan z minulosti.“ Výrok náměstka ministryně zdravotnictví Jiřího Čihaře prozrazuje záměr, se kterým jeho úřad předložil vládě účty bílého rezortu. Padesátistránková Zpráva o finanční situaci ve zdravotnictví, která popisuje z pohledu ministryně Zuzany Roithové úspěchy a omyly uplynulých osmi let, ovšem na její kolegy z Tošovského vlády nezapůsobila. Před dvěma týdny proto doporučili ministryni, ať hledá finanční rezervy uvnitř zdravotního systému. Náměstek Čihař neskrývá své zklamání: „Je to tvrdé. Když zkrachuje banka, nehledají se zdroje uvnitř bankovního sektoru. Nastoupí stát a nějak se to řeší. Proč by něco podobného nemělo platit i v případě havárie ve zdravotnictví?“ Spoléhá však na vládu novou: „Bude řešit nejrůznější dluhy, měla by přihodit i nějakých patnáct miliard pro zdravotnictví.“

Dluhy státních nemocnic a VZP

Co se tedy z ministerských materiálů o havárii dozvíme? Ministryně opakuje známé pravdy, že zdravotnická zařízení pracují s lepší technikou než před listopadem a že mají k dispozici lepší léky. V mezinárodním srovnání nedáváme na zdravotnictví málo - loni 118 miliard korun, tedy 7,13 % hrubého domácího produktu (HDP), což je přibližně stejně jako v Rakousku, Finsku, Švédsku či v Anglii. Z jiné tabulky ministerské zprávy se však dozvíme, že naše zdravotnické výdaje na jednoho obyvatele činily před dvěma roky 396 dolarů. Je to podstatně více než v Polsku (asi 100 dolarů) či v Maďarsku (přes 300 dolarů), avšak třikrát méně než v Anglii a pětkrát méně než v Rakousku.

S poukazem na západní Evropu proto zpráva doporučuje, abychom výdaje zvýšili. Nestačí, že v příštím pololetí vyberou zdravotní pojišťovny navíc 3 miliardy korun, v roce 1999 pak 7,2 miliardy korun. Budou to peníze ze státního rozpočtu - poslanci odhlasovali novelu zákona, podle které bude stát platit vyšší pojistné za důchodce, děti a ženy v domácnosti. Poněkud nejistý je další zdroj - v prvním čtvrtletí letošního roku se na pojistném vybralo o něco více než rok předtím. Pokud se trend udrží do konce roku, přinese zdravotníkům až 3 miliardy korun. Přesto ministryně požaduje z rozpočtu ještě dalších 15,5 miliardy, údajně na pokrytí „ztrát, které vznikly v minulých letech“.O jaké ztráty jde? Hospodařit s penězi se lépe daří soukromým ambulantním lékařům a lékárníkům - jejich příjmy loni představovaly asi 25 miliard korun a žádné dluhy nemají. Zbytek dotací inkasují nemocnice - zpráva nezmiňuje, že to je mnohem větší díl zdravotnického koláče, než je zvykem ve vyspělém světě, kde nemocnice utrácejí méně než polovinu zdravotnických výdajů. Jejich schodek se přesto loni vyšplhal na 5 miliard korun a ministerstvo paradoxně uvažuje, že by jim ještě přidalo. Z pojišťoven vykazuje dluhy - téměř 10 miliard - monopolní VZP.

Úsporám věnuje ministryně jen několik řádků. Povinná kusová inventura v lékárnách a limity pro předpisování léků by mohly přinést až jednu miliardu, snížení režie zdravotních pojišťoven prý slibuje úsporu 750 milionů korun. Rušení akutních lůžek nebo celých nemocnic (ministryně ovšem rezignovala na plán svého předchůdce Stráského omezit síť nemocnic) by mohlo uspořit 1,5 miliardy. Nepočítá se s tím, že část nákladů budou jako v Evropě platit pacienti.

Já bych si tam nelehl

Podle ministerské zprávy nezpůsobila nedostatek financí ve zdravotnictví ve srovnání se Západem nižší výkonnost ekonomiky, ale hlavně „snaha uplatňovat tržní principy a zavádět liberální prostředí i ve zdravotnictví“. Protože pacienti nemají dost informací o kvalitě péče, mohou drahé lékařské výkony poskytovat i zařízení, která nedokážou efektivně léčit. „Je tady informační blokáda,“ tvrdí náměstek Čihař. On sám zná „užitečné údaje“, které mohou vypovídat o kvalitě služeb: „Například počet operací. Některé ze zdejších nemocnic dělají ročně přes 1000 operací na jeden sál, je však třicet nemocnic, které jich dělají méně než 500. Tam bych určitě nešel.“ Ministerstvo ovšem tyto údaje, které mohou rozhodnout o zdraví či smrti pacientů, nezveřejní. „Nechci riskovat, že mě bude žalovat dvacet nemocnic,“ říká náměstek.

Dalším důvodem zdravotnických potíží je prý systém financování. Lékaři byli ještě loni placeni podle vykázaných bodů za počet výkonů, navíc se jim vyplatilo předepisovat drahé léky, dělat náročné a také drahé operace. „Počet bodů rychle roste a pojišťovny se dostávají do finančních potíží, zpožďují platby, chtějí udržet úhradu za bod na nízké úrovni. Lékaři reagují dalším zvyšováním počtu vykazovaných bodů,“ popisuje zpráva jeden z omylů našeho zdravotnictví. Růst výdajů zastavil už ministr Stráský, který prosadil přechod na tzv. paušály. Zdravotnická zařízení dostávají od dubna 1997 jen tolik peněz, kolik měla v prvním čtvrtletí tohoto roku. Mohou přitom dělat jen 70 % práce, kterou tehdy vykazovala. „Tento nástroj je necitlivý a pro trvalejší použití nevhodný,“ píše ministryně. Nedodává však, čím ho lze nahradit.

Zpráva nevysvětluje, co znamená změna financování pro pacienty. Zatímco „výkonový“ systém s sebou nesl riziko, že do složitých a drahých výkonů se pouštěli i lékaři, kteří na to neměli, nový, „paušální“ systém přináší jiný problém: nemocnice se musí vejít do finančního limitu, proto dávají přednost levným operacím, případně neakutní operace odkládají.Ministerstvo dopad změn ve financování na kvalitu péče nesleduje, zatím o nich hovoří lékaři. „Za tři roky k nám z nemocnic, kde neměli příliš zkušeností, přišlo téměř dvacet pacientů, kterým výměna kyčelního či kolenního kloubu nedopadla dobře,“ říká o minulé praxi například přednosta ortopedie plzeňské fakultní nemocnice Karel Koudela. Dnes podle něj hrozí pacientům s klouby a kyčlemi jiné nepříjemnosti: „Dříve čekali na operaci pouze rok. Dnes máme v pořadníku 500 pacientů a čekají více než tři roky. Lidé mi nabízejí peníze, pláčou, prosí, vyhrožují.“ Před nebezpečím korupce při nedostatkových zdravotních službách se západní země brání pomocí veřejných institucí typu britské Národní zdravotní služby, které kontrolují dodržování pořadníků. U nás veřejnou kontrolu čekacích listin ministerstvo neplánuje. „Kdo by to měl dělat?“ ptá se náměstek Čihař. „Vy snad o někom takovém víte?“