Dvacetileté prázdniny v Čechách

Je pátek večer, v seriálu České televize Bigbít promlouvá Petr Janda. „Na konci sedmdesátých let jsem se náhodou dostal k přísně tajným materiálům o životním prostředí. Úplně mě to ohromilo. Bylo to něco, o čem se jiní lidé dozvídají až nyní,“ vzpomíná vedoucí postava Olympiku na zrod své „ekologické“ desky Prázdniny na Zemi. Střih, rozeznívá se kytara a před očima běží zfilmovaná ukázka „Prázdnin“. Janda stojí se svými spoluhráči v jakýchsi kosmických oblecích v měsíční krajině. Asi severní Čechy, napadne diváka, o čem by se Jandovy supertajné dokumenty mohly zmiňovat. Kamera couvá a nad směsicí mrtvých sutin, kamení a hlíny se objevují americké mrakodrapy. Divák znejistí: že by měl Janda přístup k materiálům FBI? Na odpověď není čas, éterem drnčí Jandova zoufalá výzva: „Ať jdeš ulicí, v podzemí, nepustí už tě zpátky, nechoď dál!“ Česká pop-music měla za normalizace celou řadu odvážných „rebelů“, ať už rockera Jandu nebo třeba folkaře Nedvěda s protestsongy typu „budem o něco se rvát, až tu nezůstane stát na kameni kámen“. Lidé Jandova a Nedvědova ražení přitom moc dobře věděli, že když nebudou adresní, komunistická moc jejich angažovanost jedině přivítá a jako v případě amerických mrakodrapů v úvodu vhodným způsobem nasměruje. Důležitější je, co nám o normalizaci prozrazují tvůrci jednoho z největších dokumentárních projektů České televize - Bigbít. Ti se rozhodli pro důkladně nezaujatý popis historie českého a slovenského rocku: z televize promlouvají desítky lidí,…