Hlavu vzhůru, Miloši

Ani kdyby se spojili všichni proletáři České republiky, Zemanovi se vládu sestavit nepodaří - to je vedle parlamentní smrti republikánů hlavní zpráva předčasných voleb. Sociální demokracie sice vyhrála s téměř pětiprocentním náskokem, zřejmě však nemá velkou šanci vládnout, protože nenajde koaliční partnery. Je to překvapivé nejen z toho důvodu, že lidé hlasovali úplně jinak, než hlásily agentury pro výzkum veřejného mínění - to se nakonec stalo už při minulých volbách. Hůř se dá pochopit něco jiného: proč lidé dali znovu důvěru stranám, které v minulých letech nebyly schopny dotáhnout ekonomické a společenské reformy a za jejichž asistence se Česká republika stala z postkomunistického premianta churavým pacientem střední Evropy.

Zemanova osudná chyba

Volby znovu připomněly, jak se podobají osudy mocných mužů bývalého Československa - Mečiara a Klause. Slovenský premiér byl v březnu 1994 „zrazen“ svými koaličními partnery a spolustraníky, o půl roku později ale vyhrál s převahou volby. Dnes se vrací i padlý Václav Klaus. Při jeho návratu na olymp sehrál ovšem podstatnou roli Miloš Zeman. Kdyby se volby konaly v lednu, mohla jeho strana získat klidně čtyřicet procent hlasů, o náskok ale Zeman přišel, protože Bambergem přebil všechny aféry pravice. Udělal ale ještě mnohem vážnější osudovou chybu: při hledání bonmotů, kterými chtěl popsat společenský úpadek, neměl sahat do arzenálu komunistů. Proč spolu se svými kolegy včetně Stanislava Grosse tak pravidelně tvrdil, že se nám žije hůře než před listopadem? Sociálnědemokratický předseda trestuhodně podcenil fakt, že lidé mají paměť a že společnost ještě nezapomněla, co obnáší totalita. Těsně před volbami dokonce připustil, že vládu sestaví s podporou komunistů - jejich šéf Grebeníček přitom předvolební kampaň rozjel s heslem, že je třeba změnit režim. Zeman tedy dostal „jenom“ 32 % hlasů, což při tak mizerné politice svědčí o tom, že lidé byli s minulými vládami opravdu mimořádně nespokojeni. Samotné sociální demokracii ale více prospěje, když místo ve vládě bude svůj politický styl kultivovat i nadále v opozici.

Klaus jako de Gaulle

Václav Klaus získal svých téměř 28 procent jako zachránce před katastrofou, kterou by znamenal návrat socialismu. Není to poprvé v dějinách; je přece známo, že Kohlova CDU vyhrála před čtyřmi lety volby poukazem na „rudé nebezpečí“ hrozící od údajně připravované koalice sociálních demokratů s východoněmeckými postkomunisty. Ještě lepší srovnání nabízí Francie roku 1968. Hospodářský útlum tehdy způsobil kromě pádu popularity pravicového prezidenta de Gaulla také násilné nepokoje, které organizovali především studenti a odbory, pozadu nezůstali ani komunisté. Občané se ale zalekli pouličních bitek a ve volbách koncem roku opět dali nejvíce hlasů pravici. Nestabilní situace a vulgární spory politiků u nás vzbudily stejné reakce a největší pokles preferencí zaznamenali extremisté - samotná skutečnost, že se do do sněmovny nedostali republikáni, znamená, že předčasné volby nebyly zbytečné.Stojí za to Václavu Klausovi připomenout, že generál de Gaulle po vítězných volbách před třiceti lety jmenoval premiérem umírněného Georgese Pompidoua, který dokázal domluvit příměří s levicí, studenty i odbory a oslabit tak napětí mezi vládou a opozicí. Z prvních povolebních vystoupení expremiéra je však zřejmé, že z něho dosud mluví uražená hrdost a že bude mít velké potíže i s tím, domluvit se svými přirozenými spojenci - lidovci a Unií svobody - sestavení jediné možné většinové vlády.

Odpovědnost versus pýcha

Obě menší demokratické strany dostaly ve volbách okolo devíti procent. To je úspěch pouze vzhledem k předvolebním průzkumům, které tvrdily, že se také do parlamentu nemusí vůbec dostat. Mohou tedy vykonat úkol, který mají v poměrném systému: vstupem do koalice s jednou z velkých stran zabezpečit vznik většinové vlády. Pro Josefa Luxe i Jana Rumla musí být samozřejmě představa, že budou znovu v pozici slabšího ve stejné vládě s Klausem, splněním zlých snů z období po „sarajevském atentátu“. Sotva ale mohou vyslechnout volání Václava Havla, který by si přál, aby sestavili vládu se Zemanem - jak v sobotu veřejně upozornil jeho poradce Jiří Pehe, tento záměr prezident neopustil ani po volbách. Koalice se Zemanem by totiž znamenala skutečnou zradu na voličích, a především pro unii by byla politickou sebevraždou.Nemoc českého pacienta není smrtelná, všechny ekonomické, sociální i správní potíže se dají vyléčit razantním a rozvážným postupem silné vlády, která má širokou společenskou podporu. Čeští voliči se ve volbách zachovali neobyčejně rozumně a dali stranám možnost silnou vládu sestavit. Politici teď mohou konečně začít plnit sliby, které napsali do programů. Nešlo by odpustit, kdyby dali přednost dalšímu kolu osobních sporů a nabídnutou možnost nevyužili.