Rituální tření

Pro brněnskou skupinu Pluto, která právě vydala své druhé album nazvané Tři (Indies, Brno, 1998), je rockový sound pouhým základem. Slouží ambicióznější hudbě, kterou by mohl adaptovat třeba Kronos kvartet, aniž by tím ztratil na cti: například melodie úderů ve skladbě pojmenované V závrati touhy přímo vybízejí k přepisu pro smyčcové nástroje. Pluto výrazně překračuje běžné manýry, na které se orientuje naprostá většina rockových umělců.

Až k rytmickému mraku

Skupina Pluto je považována za nejoriginálnější rockovou českou či moravskou kapelu devadesátých let. Kapelník a zakladatel brněnského kvarteta, bubeník Pavel Fajt, se však v nedávném rozhovoru pro časopis Rock & Pop přiznal, že se mu čím dál hůř hrají klasické rockové rytmy, protože už je v sobě nemá. „Už tomu nějak nevěřím, prostě mi to nejde,“ konstatoval muž, který stál v polovině osmdesátých let u zrodu jiné významné moravské kapely - až do svých nedávných (ovšem už posledních) dnů rockově pravověrného Dunaje.Pavel Fajt už v počátcích Dunaje vytvořil epochální duo s jeho tehdejší členkou, zpěvačkou a houslistkou Ivou Bittovou. Tehdy Fajt definitivně překročil jazzrockový i „alternativně“ rockový rámec skupin, v nichž do té doby hrál, a začal vytvářet hudbu, pro kterou neexistují hranice. A to nejen invenční, ale i státní. Po boku Bittové se stal součástí světové hudby. Potvrdil to i pozdějším vynikajícím instrumentálním albem Songs For The Drums, které natočil spolu s americkým…