Království za hlas

Podle britského filozofa Karla Poppera svádí poměrný volební systém politiky k neodpovědnosti. Známe to i u nás: strana může špatně vládnout nebo selhat v opoziční roli, aniž by to pro ni mělo jakékoli důsledky. Díky svým skalním voličům nejenže se opět usadí v parlamentu, ale - vzhledem k nutnosti širokých koaličních kabinetů - se dřív nebo později dostane i do vlády. Proto nemůže překvapit, že jsou programy tuzemských stran většinou tak povrchní a mlhavé. Nač si lámat hlavu pracným definováním potíží a hledáním východisek, když přece lidi víc zaujme pár hesel koupených od reklamních agentur a hodně velkolepých slibů, které se stejně nemusí plnit.Přesto však stojí za to pozorně si stranické programy pročíst. Ze stupně jejich odbytosti občan aspoň zjistí, jakou úctu k němu straničtí bossové chovají. Také se díky nim můžeme dozvědět o kvalitě intelektuálního zázemí politických stran a o ideologii, kterou vyznávají. Všechny zdejší demokratické strany se dnes zaklínají tím, že po úspěchu ve volbách nastartují hospodářský růst a podpoří další rozvoj občanské společnosti. Podívejme se, nakolik toto zbožné přání proniká do receptů jejich programů.

Sociální dávky z klobouku

Na minimu nutném k ozdravění naší ekonomiky se všichni analytici shodnou. Je jím fungující právní rámec a vymahatelnost práva, privatizace energetiky, dopravních sítí a bank, nižší daně, narovnání cen energie, důvěryhodný kapitálový trh a reforma penzijního systému. Jak se k…