Hlas proti svobodě

Senát poslal ke dnu jeden z nejdůležitějších zákonů polistopadové éry. Potvrdilo se tak dva týdny staré varování z tisku, kdy nenápadná zprávička oznámila „vážné výhrady“ jednoho ze senátních výborů k zákonu o svobodnému přístupu k informacím. „Zákon je zbytečný. Dělala jsem třicet let ve státní správě a informace jsme poskytovali vždycky,“ citovaly tehdy noviny senátorku Věru Vašínkovou (ČSSD). A slova letité normalizační byrokratky se stala přesným proroctvím: minulou středu senátoři vrátili zákon Poslanecké sněmovně. „Byla tam spousta chyb. Poslanci by si měli konečně zvyknout, že zákony se mají psát pořádně,“ doprovodil to komentářem nekorunovaný král senátních právníků Pavel Rychetský.

Proste dál

Senátorské ne ukončilo nadějný proces změny zdejšího „úředního modelu“, ve kterém od nepaměti stojí proti všemocné, naduté byrokracii bezmocný prosebník. A návrat na započatou cestu bude trvat dlouho, pokud k němu vůbec dojde. Senátoři totiž zákon vrátili do dolní komory až jedenáctého června, a svůj nesouhlas tak šikovně změnili na veto. Poslanci se totiž podle jednacího řádu mohou zabývat vráceným zákonem až po deseti dnech, a tou dobou už - jak známo - nebude současná sněmovna existovat. Takže norma o svobodném přístupu k informacím je v České republice tabu až do doby, kdy někdo napíše novou verzi, protlačí ji vládou, parlamentními výbory, sněmovním plénem, senátními výbory a senátním plénem a získá podpis prezidenta. Lze to říci i jednodušeji: jsme znovu na úplném začátku, kde jsme stáli už v lednu 1993.

Zákon o svobodě informací má přitom pro daňové poplatníky bez nadsázky fatální význam. O jeho důležitosti jsme v poslední době informovali několikrát (naposledy viz Respekt č. 5 a 10/98), a tak jen stručně připomeňme, že plná otevřenost platí v civilizovaných zemích od šedesátých let. Zásadním činem je v tomto směru americký Freedom Of Information Act, který poprvé v historii po dlouholetém tlaku zdola postavil přes odpor byrokratů i politiků občana nad státního úředníka. V Česku tento stav zdánlivě navozuje Listina základních práv a svobod, zakotvující právo zdejších občanů na informace. Nepřítomnost prováděcího zákona ovšem činí z ústavního práva jen prázdnou frázi. V praxi to vypadá tak, že Češi sice mohou přesvědčovat politiky a úředníky, že mají právo vědět, kudy povede za pět let dálnice nebo komu rada v jejich městě přidělila byt ve veřejném zájmu, ale pokud se jim byrokraté vysmějí do tváře s odkazem na služební či obchodní tajemství nebo prostě jen na svou lenost, mají daňoví poplatníci smůlu. Návrh poslance Oldřicha Kužílka (ODA), který přijala za svůj nejprve vláda a pak ho letos v březnu schválila dolní komora parlamentu, vnesl do této ponižující atmosféry příslib osvobození. Podle Kužílkova zákona by totiž státní orgány i územní samospráva byly povinny zveřejnit základní informace o své činnosti automaticky (například na internetu). Ostatní věci by se měli občané dozvědět na požádání do deseti dnů. A pokud by úředníci vyrukovali se svým obvyklým odkazem, že věc je „tajná“ či „neveřejná“ nebo že to prostě „nejde“, měli by klienti v ruce hrozbu. Byrokratická lenost a drzost by už nebyla běžnou normou chování, ale porušením zákona.

Krumpáč a dva přátelé: to je přece normální

Odpor ke svobodě informací prochází v Senátu napříč politickými stranami. S Kužílkovým návrhem souhlasilo třiatřicet senátorů a odpůrci je přehlasovali o dva hlasy. Při tak malém rozdílu získává na důležitosti fakt, že třináct senátorů chybělo. Proč? Co měli tak důležitého na práci? Jen namátkou: primátor Jan Koukal (ODS) kopal slavnostním krumpáčem základy dálničního okruhu okolo Prahy. Richard Falbr (ČSSD) byl na sletu svých kolegů v Ženevě a podle jeho místopředsedy Milana Štěcha byla návštěva Švýcarska „rozhodně důležitější“ než zákon o informacích. „Nic vám do toho sice není, ale já vám to řeknu. Byl jsem u doktora,“ prozrazuje své zaneprázdnění Zemanův mluvčí Egon Lánský. Petr Pithart (KDÚ-ČSL) byl pro změnu na „přátelském posezení“ u prezidenta Havla v Lánech. „To je přece normální, že se sejdou dva staří přátelé,“ vysvětluje nepřítomnost svého šéfa Pithartův asistent Jaroslav Weiss. Ještě horší zážitek je ale poslouchat senátory, kteří ve sněmovně zůstali. „Poskytování informací je spíše obecnou slušností než povinností danou zákonem,“ vysvětlil zamítavý postoj sebe a svých stranických kolegů lidovecký delegát Jiří Stodůlka. „A slušnost přece nelze vynutit zákonem,“ notoval si s ním bývalý primátor hlavního města Milan Kondr (ODS). Pro bývalého disidenta Václava Bendu (ODS) je zase svobodný přístup k informacím rizikový proto, že „tak snadné cesty mohou zneužívat některé firmy“. Podobně vyargumentované obavy má i bankéř Richard Salzmann.„Je to nedokonalé,“ vysvětluje po dlouhém naléhání, co mu konkrétně vadilo na poslanecké verzi. „Musel by se vyřešit přístup k informacím o sexuálním životě konkrétních osob.“

Víra ve starého matadora

Největší vliv na vrácení zákona měli členové ústavně- právního výboru, kteří svým kolegům doporučili zákon odmítnout kvůli „legislativním nedostatkům“. „Odpustil bych jim všechno, ale paragraf číslo 7 je v Kužílkově představě prostě nepřijatelný,“ vysvětluje svůj tvrdý postoj šéf senátních legislativců Pavel Rychetský. Co je na paragrafu číslo sedm tak příšerného? To, že na jednom místě v něm stojí slovo „souhlas“, zatímco senátní experti požadují termín „předchozí písemný souhlas“. Právní čistota je jistě důležitá věc, ale Senát přece mohl klíčový demokratický zákon schválit a v budoucnu ho klidně poopravit stručnou novelkou. „Právní kultura zdejších zákonů je strašně nízká. To už, proboha, musí jednou přestat,“ nesouhlasí s takovým východiskem Rychetský.

Bez ohledu na banální důvody svého nesouhlasu s Kužílkovým návrhem se Zemanovi senátoři prohlašují za velké stoupence informační svobody. „Do července napíšou naši poslanci ve sněmovně nový zákon a do konce prázdnin ho schválíme,“ tvrdí Jiří Vyvadil. Rychetský je střízlivější - podle něj by se to „mohlo stihnout do Vánoc“. Nezodpovězenou otázkou ale zůstává, proč tedy sociální demokraté nevypracovali svůj dokonalý návrh už v předchozích pěti letech. K tomu se reprezentanti ČSSD v Senátu odmítají vyjadřovat. Pokud ovšem o svobodu informací neměli až dosud zájem, dokonce se proti její „nedokonalé formě“ postavili, ale po vyhraných volbách nám ji prosadí. „Věřte mi jako starému matadorovi,“ říká senátor Vyvadil, „bude to hned.“