Z pocitu slabosti

Jaderné zbraně nebyly vyvinuty pro agresi, ale pro odražení agresora, přesněji kvůli tomu, aby skutečný či potenciální útočník měl jasno, že si své počínání setsakra odskáče. Jak by řekli ekonomové - aby došel k závěru, že jeho náklady po čertech překročí výnosy. Tak tomu bylo v případě USA v roce 1945 (neškodí si to připomenout v muzeu bomby v Hirošimě, kde nástěnné tabule člověku sugerují dojem, že jakýsi šílenec rozkázal svrhnout na mírumilovné kvetoucí město jadernou pumu) a dlouho poté. Z pocitu vlastní slabosti vůči dosavadním členům jaderného klubu do něho po řadě vstupovaly Sovětský svaz, Velká Británie, Francie a Čína. Běžela studená válka a bomba plnila svůj odstrašující účel zbraně posledního soudu. Co se vlastně změnilo 11. května, když se mezi elitní jaderný klub zařadila Indie?

Výbuch v den Buddhova výročí

Nezměnilo se tak mnoho, jak by se mohlo zdát z reakcí tisku a státníků.

Především zůstává stejná motivace. Indie provedla testy své jaderné hlavice nikoliv proto, aby demonstrovala přípravu k útoku, ale proto, aby potlačila pocit vlastní slabosti. Můžeme si vzpomenout na podzim 1993, kdy Rusko představilo svou novou vojenskou doktrínu: na rozdíl od staré sovětské v ní scházel závazek, že Moskva nepoužije jaderné zbraně jako první. Mnozí v tom viděli imperiální hrozbu, jenže opak byl pravdou. Brežněv si onen závazek mohl dovolit, neboť měl silnou převahu vůči Západu v pozemním vojsku, ale Jelcin se z něj vyvázal, protože jeho…