Tak zvláštní vlnu jazz v posledních letech nezažil. Muzikanti, kteří jsou - na základě svého dlouholetého díla - vnímáni jako výrazné tvůrčí osobnosti, začali v poslední době vydávat alba záměrně prostomyslná, bezproblémová, snadná na poslech. Ta tam je vrstevnatost plánů a původní postupy: jako by se mezi sebou domluvili, vykročili zkušení autoři a techničtí virtuosové pro tuto sezonu do světa zpěvných a přehledných melodií, konejšivé harmonie, případně chytlavých rytmických modelů.
Kytary k táborákům
Hromadné opojení jednoduchostí přišlo, těžko říci proč, hlavně na kytaristy. Loňské album Pata Methenyho a Charlieho Hadena Beyond The Missouri Sky by ani nemuselo obsahovat filmové motivy Henryho Manciniho: i bez nich by tu dominovalo sladké brnkání v čistých akordických postupech, hezká kulisa třeba k pročítání starých dopisů. Album chronicky nepřizpůsobivého Billa Frisella Gone, Just Like A Train jistě poznamenala přítomnost countryového kontrabasisty Viktora Krausse a rockového bubeníka Jima Keltnera: i s nimi by ale snad bylo možné natočit cosi méně jednoznačného, méně soustředěného jen na čitelné melodie. John Scofield (se zavedeným jazzrockovým triem Medeski, Martin And Wood za zády) zvládá na albu A Go Go funkový tep bezchybně, ale bezesporu tak činí na nejjednodušším ze svých alb. Frisell s Methenym se ještě sešli na albu The Sound Of Summer Running, vydaném pod jménem výtečného baskytaristy Marca Johnsona. Americe nikdo nemůže upřít…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
