Praxe mravnosti

Století moderních válek a totalit značně otřáslo vírou v generální řešení globálních problémů. Zvolna se odvracíme od rozmanitých proroků pokroku, podle nichž mělo být lidstvo k věčnému štěstí třebas i násilím dokopáno, a začínáme více rozumět osobnostem, které takový inženýrský rozmach zpochybňovaly odkazem na tradiční hodnoty evropské civilizace. Patří k nim i Přemysl Pitter (1895–1976). V roce stého výročí narození byl slavnostními řečníky označován za „českého Alberta Schweitzera“ či „Komenského naší doby“, ale k širší veřejnosti poselství jeho díla a osudu houštinou frází příliš neproniklo. Věcnou představu o smyslu a rozsahu jeho činnosti si nyní můžeme utvořit nad pittrovskou monografií Tomáše Pasáka Život pro druhé.

Vyučený typograf, který měl převzít otcovu malou tiskárnu, se v devatenácti letech ocitl na frontách první světové války. Poté, co šťastnou náhodou unikl trestu smrti, se stal hluboce věřícím křesťanem. Po válce studoval na Husově bohoslovecké fakultě a sám pořádal přednášky o nápravě věcí lidských. Cestu k ní nalézal ve výchově, vzdělání, křesťanství, toleranci a humanismu. Vydával vlastní časopis Sbratření, působil v řadě humanitárních organizací a za hlásání pacifismu byl dokonce odsouzen (A. Einstein tehdy napsal Masarykovi dopis s prosbou, aby mu udělil milost).

Zjitřený smysl pro lidská práva Pitter prokázal v samých počátcích československého státu, kdy volal po spravedlivějším uspořádání vztahů s německou minoritou. Už ve dvacátých…