Není zločin jako zločin

Americká novinářka Anne Applebaumová popisuje ve svém eseji Deficit vnímání osobní zážitek z Prahy: „Na Karlově mostě lze koupit všechny možné suvenýry, které by mohl člověk na takovém pohlednicově dokonalém místě vcelku očekávat. Prodává se tu i výstroj sovětské armády, odznáčky se srpem a kladivem, s Leninem nebo Brežněvem, jaké sovětští školáci a vojáci svého času nosili na svých uniformách. Většinu těch, kdo tyto věci kupují, tvoří Američané a Západoevropané, tedy lidé, jimž by se dělalo nevolno při představě, že by na oblečení měli hákový kříž. Poučení nemůže být názornější: zatímco symbol jedné masové vraždy nás naplňuje hrůzou, symbol jiného masového vyvražďování nás dovede rozesmát.“

Pokřivenou percepci týchž zločinů lze u podstatné části západní společnosti zaznamenat nejenom u symbolů masového vyvražďování, ale i při pohledu na samotné oběti. Před několika lety promítala francouzsko-německá televize Arte společný dokument o současném stavu bývalých stalinských lágrů na Kolymě. Film začínal v jakémsi obskurním diskoklubu na okraji Magadanu, který tamní adolescenti vyzdobili opravdovými lidskými lebkami. Na otázku, kde si opatřili tuto pochmurnou dekoraci, odpověděli mladíci s hrdou samozřejmostí: „Kdekoli v okolí města stačí párkrát kopnout krumpáčem a máte kostí i lebek na několik diskoklubů.“ Francouzská i německá veřejnost přijala toto sdělení bez jakékoli odezvy. Jen stěží si lze přitom představit, že by se zachovala stejně netečně, kdyby byl obdobný…