Hledání cesty z labyrintu

Úsilí latinskoamerických literatur o hledání vlastního výrazu vyvrcholilo v druhé polovině našeho století udělením Nobelovy ceny za literaturu hned pěti autorům tohoto regionu. 19. dubna zemřel zatím poslední z nich (1990), mexický básník a esejista Octavio Paz Lozano (nar. 31. 3. 1914), jeden z klíčových představitelů generace, která na přelomu 40. a 50. let změnila tvář literatur španělsky hovořící Ameriky. Pro svou neortodoxní kreativitu a inovační jazyk se právě Octavio Paz spolu s Argentincem J. L. Borgesem či Kubáncem A. Carpentierem stávají zakladateli a zároveň protagonisty boomu latinskoamerického „nového“ písemnictví 60. a 70. let, jak je známe též z pera J. Cortázara, E. Sabata, Garcíi Márqueze, Vargase Llosy a dalších.

Syntéza kultur

U kolébky Pazova úctyhodného díla, čítajícího na čtyřicet básnických sbírek a knih esejů, se sešla celá řada šťastných sudiček: mezi jinými bohaté a kulturní rodinné zázemí a řada podnětných zahraničních zkušeností. Prvním takovým formativním zážitkem byla pro mladého Paze cesta na Mezinárodní kongres protifašistických spisovatelů roku 1937 do Španělska, kde právě vrcholila občanská válka mezi republikány a armádou generála Franka. Na doporučení Pabla Nerudy následoval krátký pobyt v Paříži ve společnosti André Bretona a dalších členů skupiny surrealistů. Ranou etapu své básnické tvorby shrnul Paz do sbírky Svoboda na čestné slovo (1949, 1960), o níž později napsal: "Mezi poezií a revolucí neexistoval…