Rok s balíčkem

Právě před rokem vláda Václava Klause poprvé veřejně přiznala, že udělala ve své politice chyby. Po celonoční diskusi z 15. na 16. dubna vznikl dokument se suchým názvem „Korekce hospodářské politiky a další transformační opatření“; vžilo se stručnější označení „balíček“.

Pamětníci si možná vzpomenou, že měsíc předtím Českou republiku ostře kritizoval Mezinárodní měnový fond. Jeho zpráva varovala, že mzdy převyšují produktivitu práce, že schodek obchodní bilance nebezpečně roste nebo že má náš kapitálový trh problémy. Před čtrnácti dny opět skončila pravidelná mise Mezinárodního měnového fondu a jeho vyslanci tentokrát opatrně chválí: bilance obchodu se zlepšuje, růst mezd se zpomalil a vláda správně zprůhlednila státní finance a částečně uvolnila ceny. Znamená to snad, že se balíček tak zázračně osvědčil?

Může za to ČNB

Podívejme se nejprve na samotný text balíčku. Hned v úvodu se stanovuje diagnóza české ekonomiky - za hlavní problém se označuje „rychlejší růst dovozů ve srovnání s vývozy“. Jedním dechem balíček obviňuje Českou národní banku ze zvýraznění problémů, „které všechny koaliční strany již po určitou dobu pociťovaly i identifikovaly ve svých vládních programech“. Co se tím myslelo? Za prvé „nepružná a ne vždy efektivní struktura vlastnických práv v ČR“. Tento bod dával balíček do souvislosti s nefunkčním kapitálovým trhem a do vazeb mezi bankami, investičními fondy a podniky. Za další potíž označoval „nedostatečné právní povědomí“, projevující se například špatnou platební disciplínou podniků a pomalým fungováním soudů. A jako poslední problém se uváděl „nedokonalý regulační rámec české ekonomiky“.Jak je vidět, značná rozporuplnost byla zakódována už v pojmenování výchozí situace. Podle jaké logiky například souvisí Česká národní banka a tři zmíněné problémy? Zdá se, že dokument byl sestavován nejméně dvěma autory se značně odlišnými názory a prioritami. Jeden autor měl spíše makroekonomický pohled s důrazem na číselné ukazatele, druhý se soustřeďuje na faktory institucionální.

Jen ne devalvaci

Abychom Klausově vládě nekřivdili - balíčku nelze upřít, že konkrétně pojmenoval řadu skutečných problémů. Například graf vývoje obchodní bilance od roku 1993 (viz obrázek) připomínal v době uveřejnění balíčku parabolu. Ve fyzice parabola popisuje rovnoměrně zrychlený pohyb, například volný pád vrženého tělesa při konstantním gravitačním zrychlení. Také český zahraniční obchod zaznamenal volný pád, přičemž roli gravitačního zrychlení sehrál růst množství peněz v ekonomice. Domácí trh nestačil nasytit poptávku po spotřebním zboží a hmotných investicích. Vznikla proto poptávka po dovozech, která rostla současně s růstem mezd, inflace a peněžní zásoby.Člověk nemusí být ekonomický génius, aby si spočítal, že podobný pád nemůže pokračovat donekonečna. Kupodivu tehdy se téměř všichni renomovaní ekonomové předháněli v optimistických prohlášeních. Kdyby byl kurz koruny během let 1995 až 1996 postupně devalvován, nemohl by rozdíl mezi růstem dovozů a vývozů dosáhnout tak dramatických hodnot. Takové řešení bylo přijato v Polsku a Maďarsku. Tyto státy se díky postupné devalvaci dokázaly vyhnout podobné měnové krizi, která postihla Českou republiku v květnu 1997. Česká národní banka však o devalvaci, ať už postupné nebo náhlé, nechtěla ani slyšet, protože se obávala inflačních tlaků, které zpravidla následují po oslabení měnového kurzu.

Později se také ukázalo, že tyto obavy z inflace byly z velké části opodstatněné. Jenže vtip je v tom, že výrazné zhoršování obchodní bilance lze zřídkakdy řešit nějakým jiným rozumným způsobem než devalvací. Otázka tedy nezněla „máme riskovat devalvaci a následnou inflaci“, ale spíše „kdy by k nim mělo dojít“.

Žádné snížení, ale zvýšení

Balíček si kladl smělé cíle. Kromě zastavení schodku zahraničního obchodu (na něj vláda nasadila dovozní depozita, která by alespoň mírně zdražila dovozy) mluvil o vyrovnání státního rozpočtu, o nastartování ekonomického růstu a udržení dosavadní míry inflace.

Autoři textu „balíčku“ nebyli naštěstí tak úplně naivní, aby si mysleli, že zvládnou všechno současně. Sami připustili, že „tyto cíle jsou v mnohém protichůdné a nejsou v krátkém období plně realizovatelné“. To si můžeme dobře ukázat na jednom z „balíčkových léků“. Ekonomický růst měla podpořit ČNB tím, že sníží úrokové sazby a umožní pustit více peněz do oběhu. To sice k urychlení ekonomického růstu vést může, ale zároveň větší množství peněz v oběhu prakticky jistě vede k růstu inflace a ke zhoršování obchodní bilance.

V praxi to však s léky vypadalo jinak a můžeme se podívat právě na ono snížení úrokových měr. Loni v dubnu vládlo v zemi obrovské očekávání jejich poklesu - hospodářští analytici se sázeli už jenom o to, kdy a do jaké míry. Ve skutečnosti se koncem loňského května stalo to, k čemu jednou dojít muselo: londýnští měnoví spekulanti došli k názoru, že nadhodnocení koruny umožňuje zahájit spekulativní útok. Od počátku roku 1997 si horlivě půjčovali obrovské částky v českých korunách (čímž její kurz vyhnali loni v únoru na rekordních 16,60 Kč/DEM) a nyní náhle začali korunu prodávat. Očekávali, že po poklesu jejího kurzu budou jejich korunové dluhy nižší v dolarovém, markovém nebo librovém vyjádření. Je známo, že při podobně velkých spekulativních útocích nemají centrální banky prakticky žádnou šanci na úspěch.

Po uvažovaném snížení úrokových sazeb byla náhle veta. Namísto něho ČNB v rámci boje o kurz koruny naopak úrokové sazby prudce zvýšila. Krátkodobé úrokové sazby šly do desítek procent, jednodenní úrokové sazby dosahovaly stovek procent. Kapitálový trh byl paralyzován. Traduje se, že jistého makléře se tehdy kdosi ptal, co má dělat, když urgentně potřebuje prodat velké množství cenných papírů. Lakonická odpověď zněla: „Oběsit se!“ Dlouhodobé úrokové sazby stouply sice méně výrazně, jejich růst nicméně přesto znamenal podstatné zdražení kapitálu pro podniky. Brzké zrychlení ekonomického růstu se stalo iluzí.

Vláda a centrální banka chtěly zrychlení růstu a nízkou inflaci. Namísto toho docílily hospodářské stagnace a následného růstu inflace nad deset procent. Na obranu České národní banky je však třeba připomenout, že centrální banky jiných zemí reagovaly ještě sveřepěji. Thajská centrální banka například loni zbytečně utratila na obranu bahtu třetinu svých devizových rezerv - předtím držela pevný kurz po dobu osmi let.

Korupce? Běžný jev

Po květnu 1997 nezbyl z makroekonomické části balíčku kámen na kameni. Zůstala tu však jeho druhá část orientovaná na zlepšení funkce institucí. Balíček mezi hlavními problémy uvádí neefektivní strukturu vlastnických práv, chabé právní povědomí, nedostatečnou regulaci kapitálového trhu. Co je společné pro všechny tyto oblasti? Ať už se jedná o konflikty zájmů členů řídících orgánů a manažerů podniků, investičních fondů a bank anebo o zlodějny v některých privatizačních fondech, všude jde o jedno: nelze účinně vymáhat právo, nebo dokonce etiku.

Balíček znamenal také první oficiální přiznání, že stav domácího kapitálového trhu poškozuje českou ekonomiku. Do té doby projevovala vláda o toto téma okázalý nezájem. Václav Klaus opakovaně zdůrazňoval, že burzovní zprávy nečte, že kapitálový trh považuje za vedlejší produkt kuponové privatizace a že zneužívání pozice majoritních akcionářů je vlastně v pořádku.

Berlínská organizace Transparency International zkoumala, jaký význam má právo a obchodní etika pro ekonomickou prosperitu. Dala do souvislosti míru dodržování obchodní etiky a hrubý domácí produkt na obyvatele. Výsledek je jasný: prosperity nelze dosáhnout rozkrádáním. Ve Spojených státech, kde se etika, právo a spravedlnost berou vážně, mají hrubý domácí produkt asi o sedm tisíc miliard dolarů vyšší než v Číně, kde je korupce na denním pořádku. Balíček Klausovy vlády můžeme jen stěží označit za vážné tažení proti korupci.

Stav po roce léčby

Vývoj české ekonomiky během roku 1997 a prvního čtvrtletí 1998 dal za pravdu ekonomům, kteří tvrdí, že ekonomiku nelze řídit a že na hospodářské politice zas tak dalece nezáleží. Trh si vynutil své bez ohledu na iluze politiků a centrálních bankéřů. Z dnešního pohledu můžeme být měnovým spekulantům spíše vděční: v posledním čtvrtletí roku 1997 a během prvních tří měsíců roku 1998 zaznamenal český zahraniční obchod pozoruhodný obrat trendu, který z valné části připadá na vrub poklesu kurzu koruny.

Samoregulující mechanismus trhu zapůsobil i bez dovozních depozit, která byla mezitím zrušena kvůli své neúčinnosti a kvůli nelibosti Světové obchodní organizace a Evropské unie.Pokud jde o pokrok v oblasti kapitálového trhu, žádná z vlád (Klausova ani Tošovského) nedokázala uskutečnit ani tak zdánlivě samozřejmý a triviální krok, jakým by bylo sjednocení sazby daně z úroků na bankovní vklady a sazby daně z dividend a dluhopisových kuponů.

Největší nedostatek české ekonomiky spočívá (stejně jako před rokem) v právním systému, zejména ve vynutitelnosti práva - tady trh problémy vyřešit nemůže.

Na co balíček zapomněl

Ani slovo dosud nepadlo o dvou závažných problémech, které jsou kromě práva zřejmě vůbec největšími balvany na krku české ekonomiky: o bytové krizi a blížícím se krachu penzijního systému.

Použít slovo „krize“ v souvislosti s bydlením není nijak přehnané. Kvůli nefungujícímu trhu s byty se lidé nemohou stěhovat za prací. Regulování nájemného vede ke vzniku černého trhu, kde nedostává své peníze ani skutečný majitel domu, ani stát, a výsledkem je další chátrání bytového fondu. Ministerstvo pro místní rozvoj uvádí, že na nutnou údržbu bude nutné v nejbližších letech vynaložit kolem 250 miliard Kč. K tomu dodává Svaz podnikatelů ve stavebnictví, že pro dosažení západoevropského standardu v počtu a kvalitě bytů bude nutno investovat neuvěřitelných 800 miliard. Balíček měl proto obsahovat alespoň pokus o rychlejší deregulaci.

Zcela specifickým problémem je hrozící krize penzijního systému. Každému, kdo si dá dohromady základní fakta, je zřejmé, že současný systém nemá budoucnost. Před dvěma lety známý ekonom Jeffrey Sachs varoval Českou republiku, že „nikdy v historii se nikdo ve vaší příjmové úrovni nepokusil startovat dynamický růst s tak vysokými sociálními výdaji, jako je tomu u vás“. Co by asi řekl dnes, když se jako o možném „řešení“ penzijní krize uvažuje o zvýšení tzv. sociálního pojištění, tedy daní?

Autor je investiční manažer ING Investment Management.