Nikoli beznadějný pat

Před každými demokratickými volbami postupně utichá provoz vládních úřadů i parlamentu a na politické scéně zavládne nový ruch: kandidáti různých stran se pouštějí do bitvy o přízeň voličů a všemi možnými způsoby každého přesvědčují, že právě oni by v příštím volebním období měli řídit vládu i zemský sněm. První část pravidla platí i u nás - ministři a poslanci v těchto týdnech vyřizují něco důležitého opravdu spíše výjimečně. Předvolební ruch a vzrušené diskuse o budoucnosti národa zatím ale nenastaly. Přitom se rozhodně nedá říci, že by předčasné volby „byly o ničem“.

Bez programu

Jejich prvořadým úkolem je najít východisko z prosincové vládní krize. Stojí za to připomenout, že tato krize měla dvě příčiny. Za prvé měl kabinet Václava Klause vinou nerozhodných voleb od začátku malou parlamentní podporu a nedokázal vládnout pevnou rukou. A za druhé - jak prokázala tehdejší aféra s financováním ODS a pozdější pád ODA - občanské strany se nedokázaly ubránit tlaku mocných lobbistů, což podlomilo jejich akceschopnost.Nutně tedy vzniká otázka: splní červnové volby svou úlohu? To zatím vůbec není jisté. Mohou znovu skončit patem a také naděje, že se strany dokážou napříště bránit tlaku lobbistů, není velká. Všechny naše demokratické parlamentní strany (tedy bez komunistického a sládkovského extrému) jsou totiž velmi oslabeny.Prvním příznakem slabosti je fakt, že žádná z nich ještě nedokázala zveřejnit definitivní verzi svého programu (pracovní návrhy jsou k dispozici pouze v ČSSD a Unii svobody). Svou roli hraje bezpochyby strach z konkurence a novinářů: nikdo dnes nemá dost sebevědomí, aby si myslel, že jeho výtvor před kritikou obstojí se ctí. Politici také předem počítají s tím, že stejně skončí v nějaké široké koalici nebo menšinové vládě, a pokud všechno půjde jako v minulých dvou letech, neprosadí zřejmě vůbec nic. Proč se tedy zbytečně snažit.Krize stran je ale ještě hlubší. S čestnou výjimkou Josefa Luxe všichni předsedové velkých demokratických stran hovoří nahlas o tom, jak po volbách složí své funkce. Na druhé straně by se obecně považovalo div ne za vlastizradu, kdyby někdo z politiků druhé řady veřejně oznámil, že má zájem unavené předsedy nahradit. Když k tomu připočteme vážně nemocného prezidenta a fakt, že současný premiér rezolutně odmítá po volbách řídit další kabinet, málem se zdá, že už za dva měsíce budeme pěkně po slovansku v bezvládí čekat, kdo nás z kaše vytáhne tentokrát.

Kde je má lobby

Jediný, komu jde tato nerozhodná politika k duhu, jsou mocné nátlakové skupiny. Stačí připomenout pár událostí posledního týdne. Lobby libereckých velkopodnikatelů získala bez velkých potíží vládní podporu pro svůj monstrózní plán uspořádat u nás mistrovství světa v lyžování i za cenu definitivní likvidace těžce zkoušených Jizerských hor. Miloš Zeman cítil povinnost veřejně ubezpečit energetiky a strojaře, že jim ČSSD zajistí další rozpočtové miliardy pro letitý pomník socialistické megalomanie v Temelíně. Místopředseda ODS Miroslav Beneš lákal betonáře na svou stranu slibem, že by ve vládě prosazoval nedávno zamítnutou dálnici Praha - České Budějovice. A zdravotníci si vymohli v parlamentu zákon o tom, že všechny jejich příští dluhy uhradí státní pokladna.Je tedy předem všechno špatně? Spíše se dá říci, že je to jinak. Z politiky se - naštěstí - vytrácejí velká témata minulých let. Socialističtí ideologové nám čas od času oznamovali, že se blíží konec kapitalismu a s ním i komunistická beztřídní společnost. Pak jsme se zase ocitli uprostřed volebních bojů za demokracii a svobodu. Nyní se postupně prokousáváme k normálu - k běžným problémům a starostem všedního dne.Programy stran o tom ještě nejsou, protože často je píšou stejní byrokraté jako předtím. Voličům ale nic nebrání v tom, aby pozorovali, jak se politici vyjadřují k nejdůležitějším, tedy konkrétním otázkám. Kdo z nich je pro Temelín a kdo proti němu, kdo chce zajistit všeobecně dostupné vzdělání a kdo preferuje stávající nedostatek studijních míst, kdo navrhne účinnou obranu proti byrokracii (třeba slibem, že stavební řízení nesmí trvat déle než rok) a kdo ji chce posílit (třeba ten bezpečnostní expert ČSSD, který minulý týden doporučil, aby úřady směly žádat majetková přiznání úplně od všech občanů). Právě z toho se dá poznat, kdo je ve vleku jaké skupiny a kdo chce hájit práva početně největší - a s výjimkou voleb bohužel nejméně vlivné - lobby obyčejných občanů.Poslední měsíce připomněly, že jedno velké „obecné“ téma přece jen zůstalo: čekáme, jaký recept nabídnou politici na rasistické šílenství české většinové společnosti. Je otřesným faktem, že lidé s tmavou kůží se dnes v Česku bojí vycházet na ulici, a pokud chtějí žít se svou rodinou opravdu v bezpečí, nezbývá jim než emigrovat. Zdá se však, že naše demokratické strany tuto situaci dosud nereflektují v celém jejím strašlivém rozsahu. Mnoho léků zatím každopádně nenabídly. Evidovat lze marný Luxův pokus prosadit Ladislava Bodyho do čela severočeské kandidátky KDU, úspěch Moniky Horákové v pražských primárkách Unie svobody a pasáž o menšinách v programu téže strany. Zda to stačí, nám dříve či později důrazně řeknou naši romští spoluobčané. A slovo budou mít i angličtí a kanadští soudci, kteří už udělili azyl několika romským uprchlíkům (naposled minulý čtvrtek) a Česko nazvali „diskriminačním státem“.Občané tedy mají kritéria, podle čeho strany hodnotit, a proto je na místě střídmý optimismus. Výsledek je zatím otevřený, pořád se na něm dá něco změnit. Třeba i samotným hlasováním devatenáctého a dvacátého června.