Nejprve malý test. Co mají společného Václav Klaus, Zuzana Stivínová, John Bok a Ivo Mathé? Odpověď: veřejně čtou v pražském chrámu sv. Salvatora básně Lawrence Ferlinghettiho. Inu, když jde o poezii, tak to my Češi na nějaké to slovíčko nedbáme a na množství nehledíme. Vždyť už náš doposud jediný nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert dobře věděl, že Češi jsou národ vůči poezii obzvláště vnímavý a otevřený. Na rozdíl kupříkladu od Němců, kteří si ve volné chvilce spíše zafilozofují, či Slováků, kteří si tradičně potrpí na osvědčenou dvojkombinaci vína s folklorem.Pocta americkému beatnikovi s takovou frekvencí psaní, s níž má i zdatnější čtenář poezie z Čech jisté potíže, však byla ve své jedinečnosti přece jen o něco jedinečnější, než na co jsou zdejší fanoušci zvyklí. Dvaasedmdesátihodinový čtecí maraton by nejspíše utahal i samotného autora. Však také tolik hodin poezie bez jediné přestávky si žádá o zápis do Guinessovy knihy rekordů minimálně stejně oprávněně jako například spořádání tří set švestkových knedlíků za hodinu nebo snědení dvoukilometrové tlačenky na pelhřimovském náměstí. Přičemž si jen stěží troufneme odhadnout, které z těchto počínání může na lidském zdraví zanechat vážnější stopy.Ale nebuďme škarohlídi. Česká kulturní scéna je tím alespoň na okamžik zpět v polistopadové euforii a všeobjímající pospolitosti. A k celebrování dobré paměti přispěl nakonec i velký Ferlinghetti. Za ta léta už ví, co se sluší a patří, a tak dle svého zvyku…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu