Odhlasováno

Je středa, patnáct minut před devátou ráno. Do prázdného předsálí jednací síně sněmovny přichází pomalým krokem starší vysoký muž. Rozhlédne se kolem a koukne na hodinky. „Jsme tu o trochu dříve,“ řekne svému asistentovi a se štosem popsaných papírů v ruce usedá do ošuntělého koženého křesla, v němž obvykle během parlamentní schůze vysedávají znudění televizní technici. Ministři na vlastní kancelář v parlamentu nemají nárok, a tak i šéf české diplomacie Jaroslav Šedivý musí vzít zavděk přípravou v provizorních podmínkách. Tváří v tvář blížícímu se vrcholu své profesní kariéry ale jejich stísněnost evidentně ani nevnímá. Je to totiž právě on, kdo bude mít za chvíli hlavní slovo při hlasování o našem vstupu do Severoatlantické aliance.

Nemoci a znásilnění

„Tato diskuse je svým významem srovnatelná s událostmi listopadu 89,“ prohlásil během parlamentní rozpravy o našem vstupu do NATO ministr Josef Lux. Tentokrát se věci ovšem seběhly podstatně jednodušeji. Závěrečné rozhodující jednání trvalo necelých osm hodin a jen generálové v lóži pro hosty dávali na první pohled tušit, že projednávaný zákon nepatří k nejběžnějším.

Při hlasování chybělo osm poslanců - jeden komunista, jedna republikánka a šest sociálních demokratů. Naléhavou potřebu objasnit národu svůj pohled na věc měli - jako ostatně v celé předchozí kampani - především extremisté. Podle nich vstup do NATO přinese zemi ty nejhorší důsledky: od „omezování lidských práv“ (komunista Filip) přes „degradaci národa, nemoci, drogové závislosti a znásilňování“ (komunista Štrait) až po „odvetné útoky nepřátel NATO a následné zničení“ (republikánka Hrůzová). Až na dlouhý projev Jiřího Payna poslanci občanské pravice ve volné rozpravě nevystoupili, lidovci měli dohromady čtyři příspěvky a sociální demokraté dva. „Když vidím, jak je diskuse devalvovaná vystoupeními komunistů a republikánů, tak to chci mít co nejrychleji za sebou,“ vysvětlil neobvyklou stručnost sebe a svých kolegů jeden z největších zastánců vstupu do NATO mezi sociálnědemokratickými politiky Jaroslav Bašta.

A to zase prrr!

Nezájem demokratických stran a poklidný průběh schůze obstarala především Zemanova strana. Místo obvyklých hodinových porad před začátkem sněmovního jednání se poslanecký klub sociální demokracie tentokrát sešel jen formálně na čtvrt hodiny. O hlasování se téměř nemluvilo, neboť hlavní spor si ČSSD vyjasnila už šest týdnů předtím.

Ještě začátkem března trval místopředseda strany Vladimír Špidla na tom, že o našem vstupu do Aliance musí rozhodnout všelidové hlasování. Pár dní poté se ovšem poslanecký klub ČSSD za Špidlovy a Zemanovy nepřítomnosti rozhodl podpořit NATO i bez referenda. A tento verdikt pak potvrdilo i stranické předsednictvo. Přesto se však očekávalo, že řada sociálnědemokratických delegátů vstup do paktu bez referenda nepodpoří. Strana ovšem hlasovala jednotně pro. Podle některých pozorovatelů zaškrtil poslední zbytky protialiančního rebelantství ČSSD způsob hlasování: každý poslanec musel vstát a veřejně do televizních kamer říci svůj názor. Místopředseda Špidla to ale vidí jinak: „Po zodpovědné debatě jsme prostě došli k jednotnému názoru. ČSSD se učí být demokratickou stranou.“ Ke stoupencům vstupu překvapivě patřil i člen levého křídla partaje Miloslav Grégr:„Z hlediska mé celoživotní profese je pro mě otázka jasná. NATO pomůže našemu průmyslu zapojit se do dodávek armádě.“ Bez pochyb byl také významný představitel „bolševické“ frakce ČSSD Michal Kraus.„Informoval jsem se u sociálních demokratů na Západě, co to je NATO, a oni mi řekli, že došlo k posunu ve vnitřní struktuře, teď se podtrhuje obranné zaměření,“ vysvětluje poslanec, který v českém sněmu zasedá bez přerušení od roku 1986. Už dva dny po historickém hlasování ale ČSSD ukázala, že to s naším vkladem do budoucího spojenectví rozhodně nemíní přehánět. Během páteční schůze se totiž mimo jiné rokovalo o našem závazku vyslat v případě konfliktu NATO se Saddámovým Irákem na Blízký východ jednu polní nemocnici.

Tuto vpravdě minimální pomoc slíbil spojencům už v lednu ministr zahraničí Jaroslav Šedivý a jeho slib pak bez problémů potvrdil český Senát; teď by jej měla odsouhlasit Poslanecká sněmovna. Přestože sociální demokraté v parlamentních výborech s nemocnicí pro NATO souhlasili, na pátečním plénu změnili názor: k verdiktu prý potřebují „detailnější informace“. Návrh na vyslání špitálu jde tedy zpět na jednání výborů. „Přece nemůžeme dát vládě bianko šek,“ vysvětluje sociálnědemokratický delegát Grulich. „Dojde-li ke konkrétnímu usnesení OSN, jsme schopni se do dvou dnů sejít a přijmout rozhodnutí - o tom nepochybuji.“ Vojenští odborníci však na rozdíl od Grulicha o smyslu takto rozdaných karet pochybují. A nejde jen o to, že jsou tím výrazně sníženy manévrovací možnosti vlády při jednáních s budoucími spojenci. Problém je hlavně v tom, že zanedlouho bude tato sněmovna rozpuštěna, takže se může stát, že náš „schválený“ špitál dorazí do irácké pouště až tehdy, kdy ho tam už vůbec nikdo nebude potřebovat.