Nic nepadá jen tak z nebe, natož dobrý autor a s ním umělecké dílo. Vždy naopak platilo a platit bude, že opravdu kvalitních věcí - natož mimořádných - je neporovnatelně méně než těch špatných nebo jen průměrných. Jinak tomu ale ani být nemůže, protože za umělce by se pak mohl považovat každý, čímž by umění zajisté ztratilo jakýkoli smysl. Naštěstí je k umělecké tvorbě stále zapotřebí přinejmenším talentu (a ani on sám nestačí), a ten je rozdáván velmi nedemokraticky a nerovnostářsky. Ale přesto má existence špatných děl svůj smysl: „špatnost“ se totiž musí jejich prostřednictvím „projevit“, musí vytvořit něco jako kontext bezcennosti, řekněme „bahno průměru“, nad nějž pak vystupují díla, která přežijí a projdou selekcí času a zájmu. Je známá věc - a právě u nás to víme -, že lepší literatura se nevyšlechtí tím, že nebude vycházet ta takzvaná špatná: většinou to totiž potom dopadne obráceně, špatná je považována za dobrou a dobrá vymizí. Možnost dovést své dílo do konce znamená vydat ho jako knihu, což je asi nejdůležitější u začátečníků, tedy tam, kde se nezdar logicky vyskytuje nejčastěji. S nadsázkou řečeno, každý pokus o skok má právo na svou - rozbitou držku. Právě bolestivý pád totiž může (ale také nemusí) zajistit, že podruhé už nešťastník skákat nebude a poohlédne se po něčem, co mu je bližší.
Edice „mladé prózy a poezie“ by měly být především takovým pohřebištěm nadějí, že psát je snadné a nezávazné a že jde jen o to, mít „sicflajš“ a popsat příslušný…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu