Noční diváci, kteří si v Česku pro obveselení pouštějí zprávy slovenské státní televize, se jistě občas neubrání vtíravé myšlence. Ať už je Václav Klaus jaký chce, jednu zásluhu mu nikdo nikdy neupře: totiž jeho podíl na rozdělení Československa. Při pohledu na normalizační grimasy, dikci i kostýmy moderátorů v bratislavském studiu si můžeme s ulehčením připomínat i další věci. Třeba že český parlament právě velkou většinou schválil náš vstup do spolku civilizovaných zemí sdružených v NATO a že Slováci si o něčem takovém mohou nechat jenom zdát. Dokážeme zvolit prezidenta a můžeme se i blahosklonně usmívat slovenským obavám, že Vladimír Mečiar zmanipuluje podzimní volby - něco takového u nás v červnu přece nikdo opravdu ani ve snu neočekává. Máme ale skutečně tolik důvodů k hrdosti a pocitům nadřazenosti? Příběh Rudolfa Schustera, superhvězdy nastávajících politických změn za řekou Moravou, spíše znovu připomíná, že jsme se svým „mladším bratrem“ z jednoho chovu.
Fontána pro Pavarottiho
Košickou pěší zónou se dvakrát týdně brzy po ránu prochází štíhlý, prošedivělý muž v perfektním obleku. Bedlivě si prohlíží nově opravené chodníky, občas se skloní a nahlédne pod honosné odpadkové koše. Městští policisté, kteří v tříčlenných hlídkách ve dne v noci křižují v zelených baseballových čepicích a s pistolí za pasem košické centrum, zdraví ranního chodce a jeho několikačlenný doprovod s náležitou úctou: primátor Košic Rudolf Schuster právě provádí svou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
