Hrajeme pěkné písničky

Mnohá srdce možná pukají, když Věra Bílá zpívá jednoduchými slovy o černé látce na černou košili pro těžce nemocného člověka. A nebo když Dezider Šiška Lúčka plačtivým hlasem hořekuje nad tím, že je chudý, a proto se musí rozejít se svou dívkou. I kámen by se v tu chvíli ustrnul. Že by tady někde spočívaly příčiny úspěchu romské skupiny Kale u gádžovských posluchačů, a to úspěchu výraznějšího na Západě než v českých zemích? Především ve Francii publikum Věry Bílé údajně narůstá. Proto i v bukletu druhého zpěvaččina alba nazvaného Kale Kaloré nalezneme vedle českých také francouzské překlady romských textů.

Základní barvy

Zájem o kulturní rozmanitost byl dříve doménou jen určitých intelektuálních kruhů (Janáčkovi Moravané na Národopisné výstavě českoslovanské před sto třemi lety v české Praze, Picassovy negerské Avignonské slečny, Eliadem zkoumané myticko-náboženské systémy, Debussy ovlivněný gamelanem…). Prostřednictvím hudby sílí mohutnější tolerantní proudy (i když „naši“ medializovaní proticikánští, němečtí protiturečtí a další jim podobní rasisté je zastiňují). Jenom v Evropě ovšem působí bezmála tři desítky pořadatelů pravidelných festivalů worldmusic, kteří vytvořili své sdružení (EFWMF). Nepochybně se tato hudba stává žádaným zbožím. Jenže „koupit“ si něco znamená uspokojit svou potřebu. V případě lidové hudby nebo té z ní přímo vycházející jde ale mnohdy o potřebu základní.

Věra Bílá se skupinou Kale pronikla do světa natolik…