V českém i evropském tisku se často píše o národnostní skladbě v pobaltských zemích, kde po rozpadu sovětského impéria zůstaly významné ruské menšiny, které problematizují národní ráz obnovených států. Varovné údaje však bývají často zkreslené. Uvádí se, že v Estonsku žije 60 % Estonců a 40 % Rusů a že v Lotyšsku je dnes prý už počet Rusů a domácích Lotyšů dokonce přibližně vyrovnaný. Přitom podle posledního, ještě sovětského sčítání obyvatelstva v roce 1989 mělo žít v Lotyšsku z 2 666 600 obyvatel 52 % Lotyšů, 34 % Rusů, 4,5 % Bělorusů, 3,5 % Ukrajinců, 2,5 % Poláků, O,9 % Židů, dále Litevci, Estonci, zbytky pobaltských Němců, Švédů, Livů atd. V Estonsku (1 565 700 obyvatel) podle tohoto sčítání žilo 61,5 % Estonců, 30,3 % Rusů, 3,1 % Ukrajinců, 1,8 % Bělorusů, 1,1 % Finů a dále podobné menšiny jako v Lotyšsku. Vysoký podíl Rusů na celkovém počtu obyvatel, který se objevuje v údajích novinářů, je zjevně důsledkem sklonu nerozlišovat mezi východními Slovany a počítat Ukrajince a Bělorusy automaticky k Rusům. Stejný smysl by mělo házet Slováky do stejného pytle s Čechy.
Navíc se od sčítání obyvatelstva v SSSR v roce 1989 mnoho změnilo v neprospěch Rusů. Tehdy byli Rusové v Pobaltí vládnoucím národem, být Rusem neslo své výhody, a k ruské národnosti se proto hlásili i různí kariéristé a prospěcháři, kteří vůbec nemuseli být ruského původu. Tehdejší sovětská praxe, podle níž byla národnost v poslední instanci otázkou vlastní volby, to umožňovala, a dokonce podporovala…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
