Dopisy

Pláč nad extratřídou

Čtením českých tiskovin se člověk neustále poučuje, ale lidem slabší tělesné konstrukce to přináší jistá rizika. Po přečtení článku Dejte mi auto s šoférem a já půjdu (Respekt č. 8/98) jsem však nevěděl, mám-li se smát, nebo plakat. Už to, že si bývalí ministři ponechávají erární automobily, často i se šoféry, je dostatečným důkazem toho, na jaké ubohé kulturní výši jsou dnešní čeští politici. Jako by dosud nepochopili, že netvoří nějakou zvláštní třídu oprávněnou k různým výhodám, jež nejsou dostupné obyčejným voličům. Zdá se, že v tom ohledu není rozdíl ani mezi bývalými disidenty a bolševickými půlpány, jejichž chamtivost a korupce neznaly mezí. Co mne však doslova ohromilo, byla ta drzost, s jakou jmenovaní politici reagovali a odpovídali na novinářovy otázky. Zde už je rozdíl mezi kultivovanými politiky, jaké máme třeba my zde v Kanadě, a ješitnými primadonami vychovanými za šedesát let nesvobody různých odstínů, která v Čechách panuje už od roku 1938, tak očividný, že je z toho čtenáři smutno. Cožpak se u vás nenajde aspoň jeden politik, který by myslel na poplatníky, a ne na sebe? Vaši politici by si měli ty exministry dobře zapamatovat a postarat se o to, aby ani jeden z nich do příštího parlamentu ani nohou nepáchl.

O.J. Spilar, Toronto

Tragický prvek února 1948

Únorový převrat před…