Václav Klaus versus Bohumil Hrabal

Téměř v závěru knižního rozhovoru, který vedla Jana Klusáková s Václavem Klausem (Nadoraz, nakl. Argo, 1998), pronesl tehdejší premiér poměrně příkrý odsudek díla Bohumila Hrabala. Onu pasáž stojí za to ocitovat celou: „A při všeobecném (nejsem si jist, že upřímném) obdivu k Bohumilu Hrabalovi jsem byl jedním z mála, který se neostýchal říkat, že to není ono a že strýc Pepin nepatří mezi mé literární favority. Neskrýval jsem sice, že když v úhoru padesátých let přišel někdo s pábiteli a s lidmi žijícími na okraji společnosti, kteří mají ,perličku na dně' neboli třpytek dobra ve svém srdci, byla to svým způsobem bořivá a revoluční literatura. Ale psát ji padesát let? Měla efekt v té krátké chvilce, kdy se prvně objevila, a dál už mi připadala pózovitá a falešná. A to nemluvím o kýčovitých barvotiskových filmech, které podle ní byly v 80. letech natočeny. Neznám nic falešnějšího, než je film Slavnosti sněženek: čirá snobárna.“ (str. 141)

Nedočíst do konce

Svým způsobem to jsou - zvláště v závěru - sympaticky upřímná slova, pronášená snad s pocitem, že se v nich vyslovuje něco velmi nekonvenčního, cosi, co jde proti obecnému přesvědčení. Důležitý je kontext Klausových vět: jsou součástí repliky, v níž Klaus hovoří o pocitech po své listopadové demisi, po Havlově tzv. rudolfinském projevu a v den jmenování Tošovského vlády - 18. prosince 1997. V této emotivní chvíli Klaus pronáší krátkou, ale pozoruhodnou úvahu na téma Camusova eseje Mýtus o…