Dorazí-li několik běžců do cíle zároveň, komentátoři mluví o „mrtvém závodě“. Co však říci o soutěži, kdy je pořadí v cíli jasné, vítěz však výhrou pohrdne, běží dál a divákům to ani nevadí? Závod je mrtvý, ať žije závod? Po zkušenostech se zemskými volbami v Dolním Sasku o prvním březnové neděli je třeba říci, že v politice i takové závody existují. Ve hře byla totiž klíčová otázka, jež daleko přesahuje hranice jedné ze šestnácti spolkových zemí Německa. Nešlo jen o to, kdo stane v čele Dolního Saska. Nešlo jen o to, kdo vyzve v září na kancléřský souboj Helmuta Kohla. Šlo o to, koho bude tento vyzývatel reprezentovat. Sociální demokracii tradiční, ideologickou, dělnickou, řekněme jospinovskou, jak by tomu bylo při podzimní kandidatuře Oskara Lafontaina? Či sociální demokracii moderní, pragmatickou, řekněme blairovskou, jak by tomu nasvědčovala kandidatura jeho soka Gerharda Schrödera?
Labutí píseň Brandtových vnuků
Dolnosaské volby přitáhly celoevropskou pozornost z jediného důvodu. Vládnoucí premiér a šéf místní SPD Gerhard Schröder již předem stylizoval otázku svého znovuzvolení, o němž nikdo nepochyboval, jako plebiscit o vyzývateli Helmuta Kohla. Šestnáct let strávila německá sociální demokracie v opozici, a dala tak Kohlovi šanci stát se rekordmanem mezi poválečnými evropskými státníky co do délky aktivní éry. Přitom i po mohutném nástupu evropské levice v polovině 90. let zůstávala SPD zahanbeně v koutku. Podlehne Německo nynějšímu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
