Zapomenutá revoluce

Když vláda Josefa Tošovského před deseti dny doporučila parlamentu zákon o svobodě informací, udělala tím bez nadsázky historický čin. Právní norma sepsaná poslanci Kužílkem a Žantovským (oba ODA) totiž radikálně útočí na zdejší zažitou aroganci a drzost mocných. Nový zákon nařizuje úředníkům a politikům, aby bez vytáček sdělovali veřejnosti podrobné informace o rozsahu a výsledcích svých aktivit. Parlament se převratným návrhem začne zabývat počátkem března, a pokud jej schválí, dostane se do Česka alespoň na papíře jedna ze skutečných vymožeností západní civilizace.

Nesmyslně dobrá myšlenka

S ohledem na důležitost zákona stojí za zmínku, že historické vládní rozhodnutí se dostalo (v podobě krátké zprávičky) až na čtvrtou stranu jediného celostátního deníku - Lidových novin. Voliče by přitom určitě zajímalo, že například ministři Kühnl a Pilip návrh podpořili i přesto, že k němu od svých rezortních úředníků dostali jednoznačně negativní stanovisko. Úřednický přístup byl na všech ministerstvech stejný a vypadal zhruba takto: svoboda informací je sice bez diskuse „dobrá myšlenka“, ale zákon o ní je zbytečný, protože občané mají přece informací dost. Pokud by byl schválen Kužílkův a Žantovského návrh, zatížilo by to státní správu až na hranici únosnosti - úředníci by prý v tom případě nedělali nic jiného, než že by vyřizovali „hory nesmyslných žádostí“.

Pohled na země, kde se občany tolik nepohrdá, však argumenty našich byrokratů usvědčuje ze lži. Dobrým příkladem jsou Spojené státy, kde platí plná otevřenost od konce šedesátých let: poté, co začal platit slavný Freedom of Information Act, zde nikdo žádné ochromení státní správy nezaznamenal. Stejně tak to přežili ve Švédsku, kde se zásada veřejné kontroly státní správy objevila v ústavě už v 18. století.

Úřednické vytáčky se ale u nás daly očekávat. O to povzbudivější potom je, že nutnost českého zákona nahlas nezpochybnil ani jeden ze současných ministrů. „Vláda dokázala, že jí nejde jen o údržbu daného stavu. Politik je tady přece od toho, aby posouval věci dopředu. A právě to se teď stalo,“ raduje se z ministerského postoje poslanec Kužílek.

Jedině u soudu

Výhrady k návrhu ve vládě zazněly, ale týkaly se pouze technických záležitostí. „Návrh je zbytečně široký a v mnoha směrech zmatený,“ shrnuje připomínky předseda legislativní rady vlády Miloslav Výborný. Problém je v tom, že místní právníci v čele s Výborným, zjednodušeně řečeno, tvrdí, že široce vymezený zákon naráží na spoustu dalších norem: například na obchodní tajemství, zákon na ochranu osobnosti nebo zákon o správním řízení. Podle jejich názoru je lepší co nejstručnější norma typu „občan má právo na informace, pokud jejich vydání neodporuje platným zákonům“. Jestliže někdo narazí na úředníka, který ho odmítne informovat s odvoláním na možné porušení zákona, má ho neprodleně pohnat k soudu; ten pak rozhodne, zda šlo o byrokratovu lenost či zvůli, anebo naopak o správnou ochranu utajovaných dat. Kužílkův návrh jde dál a snaží se bez zdlouhavých soudních precedentů vymezit, kdy má právo na informaci přednost. Příklad: občan má, dejme tomu, zájem o seznam zemědělců, kteří dostali státní dotaci. Ve Výborného představě je odmítnut s poukazem na obchodní tajemství a čeká ho dlouhý soudní spor. V Kužílkově a Žantovského verzi informaci dostane hned, neboť zákon stanoví, že příjemci státních peněz pod ochranu obchodního tajemství nepatří.

Důležitější než právní spory o „výhodnost“ či „legitimnost“ zmíněných verzí je přitom fakt, že stručnější normu navrhovanou Výborným zatím nikdy nikdo z vlády nenapsal. Proto zde ještě osm let po listopadu máme absurdní stav, kdy sice Listina základních práv a svobod stanoví právo občanů na informace, ale nepřítomnost prováděcího zákona dělá z tohoto práva cár papíru. Každý úředníček dnes může před veřejností zatajovat, co se mu zlíbí, a žadatele odbýt stručným: „Do toho vám nic není, jde o služební tajemství.“

Uvidíme

Kužílkův a Žantovského návrh říká, že státní orgány a územní samospráva jsou povinny zveřejnit základní informace o své činnosti bez pobízení (například s minimální námahou na internetu). Ostatní informace by měly poskytnout na požádání písemně do deseti dnů. Co však s touto revolucí nakonec udělají čeští poslanci, je zatím ve hvězdách. Většina z nich totiž navrhovaný zákon ještě nečetla. Je ovšem pravda, že kromě nečitelných republikánů a komunistů většina dotázaných s jeho principy alespoň navevek souhlasí. „My budeme zcela jistě pro. Větší možnost přístupu k informacím chceme přece napsat i do svého volebního programu,“ říká například Hana Marvanová z Unie svobody. „Nevím o tom, že by někdo z mých kolegů byl proti větší otevřenosti,“ předpovídá postoj svého klubu Jiří Payne z ODS. Problémy si však představit dokáže. „Moc o tom zatím nevím, ale zdá se mi, že hrozí nebezpečí naprostého zablokování úřadů a všech ministerstev,“ opakuje Payne úřednické varování před přílišnými možnostmi v rukou spoluobčanů. „Uvidíme. Zatím je to zmatené. Doufám, že se nám ve výborech podaří původní návrh zlepšit,“ prorokuje vývoj u lidovců Miloslav Výborný.„Je to naprosto zásadní zákon,“ říká sociální demokrat Pavel Dostál. „Doufám, že se mi podaří přesvědčit svoje váhající kolegy.“ Těžko ale říct, kolik jich bude: předseda klubu Gross považuje otázku nutnosti informačního zákona za předčasnou, naproti tomu místopředseda ČSSD Vladimír Špidla mu dává velké šance: „Je to velmi důležitá věc. Každá vláda potřebuje jistou kontrolu, jinak by si dělala, co by chtěla.“