Kniha 1: „Člověk má dělat to, nač má sílu“ - Život Olgy Havlové / Kniha 2: Václav a Dagmar Havlovi - Dva osudy v jednom svazku

Loni na podzim vyšly hned dvě knihy, které nahlížejí do intimního soukromí hlavy českého státu. Nejdřív se na trhu objevil rozměrný životopis Olgy Havlové („Člověk má dělat to, nač má sílu“) z pera Pavla Kosatíka a asi o dva měsíce později následovala kniha Lídy Rakušanové o seznámení a prvním roce soužití Václava a Dagmar Havlových (Dva osudy v jednom svazku). Druhá kniha je oběma protagonisty plně autorizována, zatímco rukopis první přijal prezident zdrženlivě. V jeho dopisu z konce září, který je zveřejněn v závěru svazku, čteme, že jej vrací nepřečtený - jednak z důvodu nedostatku času, jednak proto, že by asi byl jeho „velmi komplikovaným posuzovačem“ a nejspíš by měl „tendenci kdeco nějak doplnit, opravit či zpřesnit“, až by se „do toho zamotal a k ničemu by to nevedlo“. Knihu nicméně považuje za seriózní.

Ač obě díla spojuje stejný populárně biografický žánr i postava Václava Havla v roli manžela, sleduje každé zřejmě jiný cíl. Nechceme proto porovnávat Kosatíkovu někdy až umanutou snahu pronikat do psychických hlubin s frivolní povrchností Rakušanové, ale spíš odhadnout, jaké záměry vedly k vzniku každé z knih a jak přesvědčivě byly splněny.

Uzavřený osud

Už při práci na bestselleru Osm žen z Hradu Pavel Kosatík rozpoznal, jak pikantně se velké dějiny jeví z perspektivy chotí státních představitelů. Při zkoumání dosud téměř neznámých privátních sfér prezidentů, zvláště těch socialistických, objevoval psychologické zvláštnosti, drobné anekdoty, trapasy, detaily dokreslující a někdy i proměňující ustálený obraz historického dění. Své poznatky a domněnky, vytěžené z archivů i z vyprávění pamětníků, zhustil do čtivých medailonků s nádechem bulvární senzačnosti, ale také s celkem solidními věcnými základy.

Monografií Olgy Havlové chtěl Kosatík nepochybně navázat na úspěch první knížky a zvolil si podobný přístup. Vyzpovídal na sedmdesát lidí, kteří byli Olze v různých obdobích života blízcí, prošel řadu archivů a shromážděný materiál pak zpracoval s žurnalistickou obratností do čtivé, ba přímo napínavé podoby. Budoucí historici leckterý jeho soud asi přehodnotí, jistě se objeví nové pozoruhodné dokumenty, a ani Václav Havel se k dílu zatím nevyjádřil, kniha je nicméně záslužná už tím, že zachytila relativně čerstvé vzpomínky, dosud nezastřené bájivostí a sentimentalitou. I proto tu osud Olgy Havlové vyvstává v tak syrové autentičnosti. Zdrženlivě důstojná první dáma, jakou znal národ z televizních obrazovek a z rozhovorů v tisku, osvědčila v nepříznivých dobách zarputilost, nezkrotný temperament a svérázný humor.

Olga se v knize jeví jako silná individualita, uskutečňující vlastní osobnost s bezskrupulózní opravdovostí a krajním odporem ke všemu, co by mohlo sladce a kýčovitě zavánět. Drsný a výsměšný duch rodného proletářského Žižkova v ní přetrval i v elitním prostředí kolem Havla a stal se jedním ze zdrojů jejího vyhraněného životního stylu. Věcnost, uměřenost, přísné krocení jakékoli afektovanosti u sebe i jiných, a především dar ironie i sebeironie činily z Olgy korelát intelektuálských iluzí i citového patosu, jaký se občas vyskytuje v uměleckých kruzích. Její vztah k vůdčí postavě českého disentu byl podle Kosatíka od počátku spíš mateřský, spojovala se v něm ochranná péče s usměrňováním takřka výchovným. K nejspornějším (pro masové čtenáře však asi nejvděčnějším) místům knihy patří autorovo hloubání o partnerských vztazích a pestrém erotickém životě disentu, v němž se možná trochu spojuje jeho současná záliba v psychoanalýze s někdejšími scifistickými zájmy.

Obraz Olgy Havlové se autorovi podařilo vystihnout v jasných a sugestivních konturách s veškerou složitostí detailně pojatého osudu. Kniha je navíc kronikou doby. Ožívá v ní Žižkov od třicátých do padesátých let, atmosféra pražské intelektuální elity let šedesátých i postupné proměny opozičního podzemí v následujících desetiletích. Za nezanedbatelný příspěvek k české humorologii lze pokládat kapitolu věnovanou kultovnímu společenství Hrobka, jež uctívalo brakovou literaturu. Olžin život tvoří sice ústřední linii vypravování, to je však zároveň i skupinovým portrétem, který zachycuje dobové prostředí s objektivním odstupem a osobní nezaujatostí.

Prezentace

Kniha Lídy Rakušanové nemá historické ambice, ale slouží podobně jako bezpočet podobných populárně hagiografických knih především prezentaci známé osobnosti, která přitahuje zájem už jen tím, že je známá. V podstatě jde o rozsáhlé interview přepsané do er-formy, v němž se Dagmar Havlová vyznává ze zkušeností, jakých nabyla v roli první dámy. Tok její zpovědi občas zpestří i pan prezident souhlasným zamručením. Kniha je zřejmě určena širokému publiku, o němž vypravěčka (nelze rozhodnout, zda paní Dagmar, či Rakušanová) předpokládá, že hradní pár nekriticky obdivuje, a proto neváhá stupňovat i svůj vlastní obdiv (sebeobdiv?). Výsledek je chvílemi nehorázný. Skeptiky, kteří neberou skutečnost příliš vážně, knížka jistě pobaví, lze se však obávat, že méně otrlým čtenářům může její žoviální žvandavost přivodit těžkou depresi.

Respektujeme-li však žánr, v němž vítězí sladkobolné spisky o princezně Dianě, můžeme jen uznale konstatovat, jak přesvědčivě se intelektuálka Rakušanová dokázala převtělit v naivní fanynku a jak dokonale si osvojila styl červené knihovny. Problém pak tkví především v tom, zda knížka plní cíle, jež si pravděpodobně předsevzala: prohloubit popularitu první dámy a odsoudit její nepřátele. Tento úkol, zdá se, Rakušanová nezvládla. Osobnost Dagmar Havlové, jak ji kniha podává, svou přepjatostí, citovým třeštěním, nedůtklivostí ke kritice a závislostí na všelidové popularitě, bez níž se cítí zhrzeně, příliš sympatií nebudí. Také snaha vyrovnat si účty s okolím se jeví povážlivě. Porovnejme jen seznam nepřátel a přátel. K prvním patří novináři, pracovníci Kanceláře prezidenta republiky a česká veřejnost, která si vypráví ošklivé anekdoty. K druhým manželé Clintonovi, manželé Chiracovi a španělský i norský královský pár. Autorka snad příliš podlehla osobnímu kouzlu první dámy, avšak pokus o jeho literární rekonstrukci se jí nezdařil.

Knížka zřejmě potřebovala ještě jednu střízlivou a přísnou redakci. Takto nese podstatné rysy snobského kýče. I to patří k žánru, jenže v politice je kýč nebezpečný: jednak zkresluje či zastírá realitu, jednak diskredituje hodnoty. Ještě pár takových knížek a člověk by začal přemýšlet o důvěryhodnosti humanistických ideálů, které ztělesňuje Václav Havel.

Pavel Kosatík: „Člověk má dělat to, nač má sílu“ - Život Olgy Havlové. Vydala Mladá fronta, Praha 1997, 319 stran, prodejní cena ???.

Lída Rakušanová: Václav a Dagmar Havlovi - Dva osudy v jednom svazku. Vydala Gallery ve spolupráci s Gema Art, Praha 1997, 140 stran, prodejní cena ???.