Práce bude dost

Programové prohlášení nové vlády se teprve chystá. Již dnes je ale více než zřejmé, co si může vzhledem ke svému omezenému mandátu dovolit, o co se může pokoušet, aby věci dotáhla alespoň k nějakému konci.

V zajetí schváleného rozpočtu

Základním nástrojem vládní hospodářské politiky, a svým způsobem politiky vůbec, je v každé normální zemi pochopitelně státní rozpočet: pokud je prioritou vládnoucích politiků například kultura či proexportní politika, dávají více peněz na podporu kultury a exportu apod. Schválený rozpočet na rok 1998 je zákonnou normou a nová vláda se jí tedy musí řídit. Je tedy jasné, že v oblasti úzce (tedy fiskálně) chápané hospodářské politiky nebude mít premiér Tošovský prakticky vůbec žádný manévrovací prostor. Pouze v případě, že se peněz vybere o něco více nebo méně, než zákon předpokládá, bude muset vláda přemýšlet, co dál. (To ovšem nemá z hlediska hospodářské politiky přílišný význam. Navíc má být předsedou vlády centrální bankéř, a je tedy pravděpodobné, že případný rozpočtový přebytek nebude v ekonomice rozpuštěn, ale předán do dalších let.) Šanci ovlivnit hospodářskou politiku tak vláda dostane pouze tehdy, pokud se volby uskuteční až na podzim. Pak může „vtisknout pečeť své filozofie“ (slovy Josefa Tošovského) do rozpočtu na rok 1999, podle něhož se bude řídit vláda, která vznikne po předčasných volbách.

Rozpočet není všechno

Česká republika ale není zemí tak docela normální, svou ekonomiku dosud transformuje. Proto není rozpočet zdaleka jediným důležitým nástrojem vládní politiky. Od premiéra Tošovského se všeobecně očekává, že rychle dotáhne trasformační kroky přislíbené v jarních úsporných balíčcích, především pak v červnovém balíčku č. 2. Vláda také může odvést značný kus práce v dlouhodobých koncepčních záležitostech, jakými jsou penzijní reforma nebo reforma daňového systému. Jistě se jí reformy nepodaří prosadit politicky, může je ale dobře a důkladně připravit. Totéž platí pro reformu školství, v tomto případě by ale bohatě stačilo, kdyby se vládě podařilo přesvědčit veřejnost, že je něco takového naléhavě nutné.

Má pravdu, kdo tvrdí, že základním problémem české ekonomiky je nefunkční právní rámec. Pokud pracují obchodní a trestní soudy špatně a pomalu, pokud nejsou instituce tržní ekonomiky dostatečně zakotveny a vlastnická práva zabezpečena a chráněna, jsou veškeré ekonomické propočty o vývoji obchodní bilance či měnové zásoby tak trochu šlehačkou na dortě. Lze očekávat, že důraz na kvalitu právních předpisů a vymáhání práva se stane jedním ze základních bodů chystaného programového prohlášení. V tomto směru se Tošovského vláda bude jistě chtít odlišit od vlády minulé. Může ale vůbec něco stihnout? Ministryně spravedlnosti zůstává na svém postu a soudci jsou nezávislí, jednoduše nelze srovnat do latě ani státní zástupce.

Premiér Tošovský přesto může zlepšit domluvu a spolupráci mezi institucemi, které se zabývají hospodářskou kriminalitou (policie, vyšetřovatelé, bankovní dohled, dozor nad kapitálovým trhem, státní zástupci, tajné služby). Je také třeba přemýšlet o tom, zda se spory v oblasti finančnictví mohou zabývat specializované senáty či tribunály. Přestože je vláda v oblasti trestního a obchodního práva pouze jedním z hráčů, měla by se od minulého kabinetu odlišit alespoň v rétorice a jasně říci, že hodlá bojovat s korupcí, že nehodlá tolerovat finanční kriminalitu ani prorůstání ekonomické a politické moci.

Jinak než dosud

Vláda se zřejmě přihlásí k další privatizaci, i tady ale bude mít omezený manévrovací prostor. Privatizace bank může pokračovat ve výběru poradců a mohou se uskutečnit první „seznamovací kola“. Není pochyb, že vláda nestihne rozhodnout o definitivním výběru kupců, může ale dotáhnout privatizaci bank tak daleko, že ji nebude možné zastavit. Může se odvážně pustit i do přípravy privatizace energetických a plynárenských distribučních sítí, předtím ale musí rozklíčovat cenovou politiku přirozených monopolů - dosud se na toto téma několik let pouze bohapustě žvanilo. Vládě ale nic nebrání v tom, aby intenzivně pracovala na privatizaci hutí, dolů a dalších podniků, které dosud zůstávají v rukou státu.

Zavést pravidla na kapitálový trh bude možná ještě složitější. Už delší dobu se ví, co je třeba udělat, potřebné zákony však čekají na schválení ve sněmovně nebo se pohybují mezi Senátem a Poslaneckou sněmovnou. Vláda musí především přesvědčit poslance a senátory, aby se těmito zákony přednostně zabývali - stěží to půjde bez dramatické rétoriky. Tošovský může svůj tým odlišit od předchozí vlády i zájmem o drobné a střední podnikatele: pomoci jim například tažením proti rozpínající se byrokracii. Změnou by byla i přívětivější tvář vůči zahraničním investorům, a to i přesto, že vláda s omezeným mandátem může těžko slíbit nějaké dlouhodobé výhody. Nejvíc se ovšem může vláda od Klausova kabinetu odlišit v politické kultuře - měla by například urychleně připravit normu o přístupu občanů k informacím. Není nic jednoduššího než se inspirovat zahraničími zákony. Více přístupní ale mohou být ministři třeba od zítřka.

Úspěchem nové vlády ovšem bude již to, když se Tošovskému podaří udržet na uzdě růst mezd a plán zvyšování regulovaných cen. Restriktivní obojek schválený minulou vládou v obou balíčcích jsme zatím příliš nepocítili, ale poměrně tvrdě nás zasáhne v roce letošním. Pro poloúřednickou vládu bude něco takového nesmírně obtížné a úspěch není zdaleka jistý.