Říkali mu Jidáš

Čím déle člověk sleduje dění v Severní Koreji, tím silnější má dojem, že už ho snad nic nepřekvapí. Ale na to, co provedl soudruh Hwang Čang-jop, nelze než hledět v němém úžasu. Když se vracel z oficiální návštěvy Tokia, při zastávce v Pekingu oznámil, že jde se svým poradcem nakupovat. Pasy nechali kolegům, vzali si taxi a po půlhodinové nervy drásající cestě stanuli na prahu jihokorejského konzulátu. Z informací, jimž nejspíše můžeme věřit, plyne, že šéfideolog pchjongjangského režimu požádal 12. února o politický azyl. A vybral si k tomu zemi, kde podle novin, které četl doma, přinejmenším ještě včera vládli fašisté. „Jako kdyby Lenin utekl ze Sovětského svazu,“ prohlásil jistý americký diplomat.

Děláme, co chceme

Hwangova kariéra vzklíčila v padesátých letech. Po studiu v Moskvě se vrátil domů a stal se hlavním sepisovačem Kim Ir-senových projevů a „vědeckých děl“. Říká se, že si ze Svazu přivezl nechuť k reformám chruščovovského typu. Jeho dizertační práce pak údajně dala základ Kimově státní ideologii čučche. Tímto receptem, v přeneseném smyslu výzvou „spoléhejme se na vlastní síly“, v doslovném „dělejme si, co uznáme za vhodné“, Hwang zadělal na proslulý severokorejský izolacionismus a zjevně tím přispěl i k pozdější roztržce Pchjongjangu s Číňany a Rusy. Staří sovětští diplomaté na něj vzpomínají jako na „mazaného Jidáše“. Hwang své učení navíc rozvedl o teze zaměřené na manipulaci myšlení jednotlivců a mas, aby se ochotněji podřizovali…