Skrytá duše středověku

Během tisíciletí, jež počalo stěhováním barbarských národů, překonala Evropa hluboký rozvrat antické civilizace a vybudovala univerzální civilizaci křesťanskou, jejímž základem bylo Boží slovo. Obraz světa, který vytvořil středověk, se posléze roztříštil o nové poznatky a objevy, ale spor o to, jak tuto dobu hodnotit, dodnes neutuchá. Klasicisté, racionalisté a osvícenci všeho druhu hovoří o době temna, zatímco romantiky, symbolisty či krajní konzervativce duch středověku zpravidla přitahuje. Nostalgii po něm najdeme i v projevech některých postkomunistických intelektuálů, znechucených pragmatickým „kramářstvím“. Středověký obraz světa, jak se dochoval v literárních a uměleckých památkách, je pro ně výrazem vysoce zduchovnělé kultury, která vášnivě tíhla k velkému, nadosobnímu myšlení. Kde se vzal a kam se poděl ten podivuhodně jednotný pohled na svět, tolik nepodobný zkušenosti antické či novověké? Skeptik se neubrání podezření, že jde do značné míry o klam obrazu: vždyť ví, že vedle kostela bylo nejdůležitějším místem v každém středověkém městě tržiště.

Velký němý

Už v úvodu ke své knize Nebe, peklo, svět upozorňuje ruský medievalista Aron Gurevič, že středověké literární památky jsou dílem uzoučké intelektuální elity, která nikterak nesplývala s elitou společenskou (u mocných feudálů té doby patřila neznalost písma k dobrému tónu). Přístup ke vzdělání měli téměř výlučně klerikové, kteří byli pevně ideově stmelení a obraz světa i vesmíru…