„Nebo takovej bůh, ten taky svým způsobem mezi nás každej den padá, a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Tuto žoviální větu vyslovuje v dramatické novince nazvané Vodní víkend, která byla nedávno uvedena v divadle Labyrint, jeden z jejích hrdinů - Jirka, učitel dějepisu před penzí. Vyřkne ji uprostřed druhého dějství poté, co už několik desítek minut mezi chalupářským žvaněním jeho nejbližších a obsesivním splachováním záchodu padají na jeviště z „nebe“ (přesně mířenými vrhy osvětlovače) hadrová tělíčka mrtvých ptáků. I takto se rodí divadelní metafora.
Novinka z Labyrintu
Současné české hry jsou vzácným úkazem, na nějž lze narazit spíš ve studiových scénách (např. před časem pražský Rubín) než na „seriózních“ jevištích velkých divadel. Ještě řidší je pak výskyt dramatických textů, které mají ambici stvořit obraz společenského či duchovního klimatu dnešního Česka. Po Nobelovi (1994) Karla Steigerwalda a Podivných ptácích Antonína Máši (1996) v činohře Národního divadla se o to pokusil v již zmíněném textu dramaturg Národního divadla Roman Císař.
Jeho Vodní víkend má formálně poněkud bastardní podobu - spíše lyrický děj ukazuje k Čechovovi. I když velmi levně, přece jen splňuje omletou definici, že „mezi každodenními hovory se naplňují lidské osudy“. Na zahrádce předměstského domku (podle indicií nejspíš pražského) se odvíjí jeden všední víkendový den. Otec rodiny Jiří má průjem, matka Milena láteří na mizernou kvalitu brambor a stařičká…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
