Uvidíme, kdo se bude smát

Chodbou největšího brněnského divadla zní řízná dechovka. Žákovský soubor z umělecké školy v blízkých Letovicích zrovna hraje hospodský hit „Žižkovskej Pepik“ a několik desítek přihlížejících si podupává do rytmu. Přestože je brzké odpoledne, je ještě o něco víc nabito u divadelního baru a v kuřárně. Vášnivé diskuse náhle přerušuje zvonek: setkání českých učitelů s odborářskými vůdci v Mahenově divadle začíná. Je poslední lednové úterý, den, kdy se v Brně rozběhla řetězová stávka za vyšší platy ve školství.

Zbyly mi jen písně…

Přestože ministr školství ráno v rádiu prohlásil, že stávkuje slabá třetina škol, pravda v terénu vypadá jinak. Na území Brna, kde byl maraton odstartován, neučila podle odborářských informací celá polovina kantorů a například v okrese Znojmo podpořilo stávku devět učitelů z deseti. Na pódiu v Mahenově divadle je tedy co oslavovat: za nadšeného potlesku si bere slovo šéf odborářů Jaroslav Rössler. „Nečekali jsme tak skvělé přijetí,“ říká do mikrofonu. „Teď je konečně vidět, že se s námi musí počítat.“ Ve svém projevu pak přítomným znovu vysvětluje, o co vlastně ve stávce jde. „Na vrcholu finanční pyramidy v Čechách stojí představitelé pravidelně krachujících bank. Na jejich ztráty se klidně uvolňují miliardy, ale pro školství prý peníze nejsou,“ hřímá. „Copak vláda chce, aby za pár let všichni učitelé stáli za přepážkami bank?“

Po dramatickém úvodu přichází na scénu kulturní vložka: brněnský učitel Roman Venclovský…