Unavená karma

Dva roky uplynuly a v rukou lze opět držet Deník Igora Chauna, který je i nyní, v druhém díle, opatřen podtitulem Smrt režiséra. Tentokrát se čtenář probíjí autorovými léty 1993–95, takže se na konci pomalu dostává k okamžiku zveřejnění dílu prvního (období 1989–1994), podobaje se tak Achillovi, jenž věčně dobíhá želvu, která nad ním měla při startu nějaký metr náskok. V polovině druhého dílu nalézá Chaun pro svůj text nakladatele (ERM Romana Mikysky - druhý díl však už vyjde ve Votobii) a tato skutečnost pak doprovází celý zbytek textu. Tehdy je jasné, že kniha z toho bude, čili deník bude zveřejněn a naplní se tak i jeho účel. V pravděpodobném případě, že Chaun píše dál, stane se předloni vydaný deník - tedy hlavně jeho přijetí - dalším velkým, možná ústředním tématem. A tak to může jít donekonečna. Vždyť Chaunův druh zápisů nezná žádné omezení, funguje jako ždímačka, jako centrifuga, jež do sebe vtahuje cokoli, co se nějakým způsobem přiblíží k jeho osobě, co se objeví na jeho horizontu.

Stará čísla

Ty dva roky čekání na dalšího Chauna mohly vzbudit různá očekávání: nejhororovější byla představa, že Chaun ve svém mystickém směřování už dospěl do vytouženého stadia pražského Buddhy, což by možná bylo dobré pro autora, čtenářská atraktivita by však velmi poklesla. Konzumentsky uklidněni však pisatele nacházíme prakticky ve stejně neklidném, dokonce by se dalo říci neutěšeném stavu, v němž jsme ho zanechali v polovině roku 1993. Kocovina, z níž…