Nezatracujme politiky

Ze všech navrhovaných kandidátů na nového nestranického předsedu vlády je volba Josefa Tošovského dozajista nejlepším možným řešením. Přestože si bývalý - a zřejmě i budoucí - guvernér České národní banky zatím při jednáních o sestavení nové vlády počíná rozvážně a odpovědně, nelze se v souvislosti s jeho pověřením ubránit i určitým pochybnostem. V civilizovaném demokratickém světě to totiž zpravidla bývá „zařízeno“ tak, že vládnou a mají vládnout politici, a nikoliv nestranické autority. V záplavě všeobecného nadšení nad jmenováním Tošovského proto zkusme střízlivě zvažovat „pro“ a „proti“.

Přízrak snadných řešení

Politici mají na rozdíl od tzv. odborníků řadu předností. Když zvítězí v demokratické soutěži, znamená to, že jsou voličům zavázáni provést v praxi svůj volební program. S tím pak souvisí velmi důležitá věc: vzhledem k tomu, že premiéři a ministři musí často prosadit i rozhodnutí, která nejsou mnohým z nás příjemná nebo nám dokonce v krátkodobém či střednědobém horizontu připadají bolestivá, potřebují pro svá rozhodnutí silnou politickou podporu a legitimitu. A tu nepolitik či odborník zpravidla hledá o poznání obtížněji než partajní profesionálové. Konečně politiky si za to, aby zemi vládli, platíme. Státní příspěvky politickým stranám, stejně jako provoz a investice parlamentu, nás stojí slušné peníze. Proč tedy při první pořádné politické krizi hned do čela vlády povolávat odborníka-nestraníka?

Je proto legitimní otázka, zda neměl mít prezident republiky větší trpělivost a neměl nechat strany bývalé vládní koalice ještě nějaký čas smažit se ve vlastní šťávě, respektive nutit je k hledání konsenzu, který představuje jmenování nového premiéra z jejich středu. Ano, republika stojí před branami NATO a volbou nového prezidenta a každé prodloužení nestability ji poškozuje. Současně si je ale třeba uvědomit, že v samostatné České republice se zatím konaly pouze jedny parlamentní volby, a že se tedy hned při první politické krizi uchylujeme k pohodlnému poloúřednickému řešení. A co horšího: je velmi pravděpodobné, že potřeba sahat k takto pohodlnému řešení se bude objevovat stále častěji, přesněji kdykoli, dojde-li k nějaké větší politické bouři. A pokud bude Tošovského vláda úspěšná a zodpovědná, může se tato potřeba stát dokonce nebezpečnou politickou drogou, podobně jako byly za první republiky úřednické vlády premiéra Černého.

Bankéř, a ještě centrální

Ať již ale bude mít Tošovského vláda pouze krátký, šestiměsíční nebo delší, jedenáctiměsíční mandát, je vcelku jasné, jaké budou její nejdůležitější úkoly. Zároveň je zřejmé, že tyto úkoly jsou na jedné straně jasné a jednoduché „jako facka“, na straně druhé jsou ale nesmírně obtížně prosaditelné. Jinými slovy jde o úkoly, k jejichž splnění není potřeba žádný věhlasný doktorát z ekonomie či politologie, ale především politická síla a odvaha. Zatím si totiž málokdo uvědomuje, že příští rok poklesnou ve státním a polostátním sektoru reálné mzdy. Jde o vůbec nejdůležitější úsporný krok, ke kterému se zavázala ještě Klausova vláda v tzv. balíčcích. Tošovského kabinet se tedy musí připravit na obrovský tlak ze strany odborů, na stávky na železnici, protestní akce lékařů, učitelů apod. Nový kabinet bude muset navíc tlačit na oddělení podniků, fondů a bank a měl by působit i na bankovní fondy, aby se zbavovaly majorit v průmyslových podnicích. To povede k opravdové restrukturalizaci českého průmyslu, ve svém důsledku to však bude znamenat i propouštění, tedy nárůst nezaměstnanosti a jistou míru sociálního neklidu, kterou bude třeba politicky ustát.

Nicméně v tisku zatím v souvislosti s pověřením Tošovského zazněla jen jedna obava: zda není jeho jmenováním narušena nezávislost centrální banky. Bývalý guvernér skutečně bankovní radu opouští pouze dočasně, neboť se má po splnění vládní mise vrátit do čela ČNB. Ve skutečnosti však jde o přehnané obavy. Jak Josef Tošovský, tak muž dočasně pověřený řízením ČNB, tedy viceguvernér Pavel Kysilka, jsou lidé, kteří jsou si bytostně vědomi smyslu nezávislosti centrální banky. I kdyby tedy Tošovského vláda (respektive jeho ministr financí) chtěla ČNB jakkoliv ovlivňovat, je nanejvýš pravděpodobné, že Kysilkovo vedení odkáže takovéto pokusy s ledovým klidem do patřičných mezí. A na rozdíl od nedávných dob nemusí něco takového nutně znamenat vyhlášení nepřátelství mezi bankou a vládou. Reálnější základ tedy mohou mít spíše obavy zcela opačné: co když bude nový premiér vládnout spíše jako centrální bankéř než jako předseda vlády? ČNB přece usilovala o rozpočtový přebytek, ale co když Tošovský ve své nové funkci bude „tlačit“ na jeho vytváření? Ani tato obava však nemá příliš reálné jádro, neboť schválený rozpočet má formu zákona, a Tošovského vládě tudíž stejně nezbude nic jiného než jej respektovat. A kdyby se jí přece jen podařilo dostat státní finance - politika nepolitika - do přebytku, bylo by nutno takovému výsledku jen zatleskat.

Nejvážnější otazníky související s jmenováním Tošovského tedy zatím leží v oblasti bankovnictví. Někdo totiž bude muset občanům vysvětlit, že tuzemský bankovní sektor má potíže a že se jeho ziskovost zřejmě příští rok poněkud zhorší. Jistě, jsou tu takříkajíc objektivní důvody: devalvace, povodně, hospodářský útlum doprovázený poklesem cen nemovitostí, které banky používají jako zástavy za úvěry, apod. Za to samozřejmě není Josef Tošovský přímo zodpovědný, potíž je ale v tom, že jako „bankéř bankéřů“ a člověk až donedávna odpovídající za bankovní dohled bude s tímto vývojem nutně spojován. A z jakého titulu se bude obhajovat? Jako bývalý guvernér, současný premiér nebo budoucí guvernér?

Gentleman

Tím však výčet pochybností nad volbou Josefa Tošovského zřejmě končí. Jeho klady jsou totiž mimo diskusi: nový premiér je slušně vychovaný a noblesní pán, jako vzdělaný ekonom má slušnou reputaci v zahraničí a dokáže navíc poslouchat a vyjednávat. Současně - a dosavadní jednání o sestavení jeho kabinetu to dokazují - je to i člověk přiměřeně tvrdý a rozhodný. Je tudíž možné, že na základě svého pevného konsenzuálního přístupu sestaví vládu, která se sice nebude tak úplně líbit žádné z politických stran, bude však současně vládou výkonnou a odvážnou. Tošovský se na rozdíl od Klause nikdy jasně neprezentoval jako příznivec anglosaského modelu nebo jako odpůrce německého konsenzuálního sociálního přístupu. Paradoxně to, že vždy dával najevo, že udržení sociálního smíru považuje za ekonomicky velmi podstatné, mu tak nyní dává dobrou startovní pozici pro střet s odbory. Pomoci mu rovněž může jeho případná ochota ke kompromisům a ideologická nevyhraněnost.

Tošovského kompetence v ekonomických otázkách, vytvoření dělného vládního týmu nezatíženého ideologickým balastem plus viditelná snaha začít tvrdě pronásledovat hospodářskou kriminalitu mohou tedy nakonec být příčinou toho, že se jeho vláda může stát i politicky velmi úspěšnou. Přesto to zřejmě nebude vláda, která bude schopna prosadit a připravit dlouhodobé koncepční záležitosti, jako je například důchodová či daňová reforma apod. I když i zde je třeba dát pozor na příliš jednoznačné soudy. Stačí udělat malé srovnání: před dvěma lety se za velmi podobných okolností jako dnes Josef Tošovský stal italským premiérem guvernér centrální banky Romano Prodi. Jeho vláda byla vcelku úspěšná a Prodi si nakonec založil vlastní politickou stranu, která je dnes neopomenutelným hráčem na italské politické scéně. A protože s Itálií býváme alespoň v posledních letech srovnáváni velmi často (alespoň pokud jde o volební systém, slabé koaliční vlády, aféry s financováním politických stran či o korupci a propojení ekonomické a politické moci), nelze něco podobného vyloučit ani u nás. Koneckonců, kdo by ještě před měsícem věřil, že bankéř Tošovský vůbec přijme pověření sestavit novou vládu?