Uražený a ponížený

„Bude-li nám dnešní krize výzvou k činům, pak nemáme důvod jí litovat. Zkusme ji pochopit jako apel, který přišel v pravou chvíli, aby nás ušetřil něčeho podstatně horšího.“ Sotva minulý týden dozněla v pražském Rudolfinu tato závěrečná prezidentova slova, drtivá většina přítomných senátorů a poslanců povstala k dlouhotrvajícímu potlesku. Kdo netleskal, byl Václav Klaus, který vzápětí prezidentův projev odsoudil jako „konfrontační“ pokus o hledání „třetích cest“ někoho, kdo nepochopil, co znamená trh.

Právě konflikt s Václavem Klausem a jeho věrnými odlišil průběh posledního veřejného vystoupení Václava Havla od běžného rituálu prezidentských projevů. Ve svých důsledcích pak tento spor znehodnotil celý prezidentův záměr. Napříště se pravděpodobně nebude vzpomínat na obsah prezidentova projevu, ale na zarážející nedostatek velkorysosti, kterou Václav Havel projevil vůči odcházejícímu Klausovi.

Lháři, zloději a tuneláři

Václav Havel předstoupil minulé úterý před poslance a senátory s velkými ambicemi. Možná přímo nechtěl získat své posluchače dalekosáhlou vizí budoucnosti, bezpochyby ale zamýšlel ukázat pevný bod v nejisté době a naznačit další cestu. Některé ze svých předsevzetí splnil.

Nejlepší části jeho řeči by mohl ve svém kázání klidně použít leckterý osvícený křesťanský biskup. Když prezident mluvil o tom, jak komunismus „zasáhl naše duše“, jak nás do současných potíží zavedla zaslepená „pýcha“, když připomínal, že máme dodržovat …