Chaos, ale sociální

V druhém týdnu prosincové schůze Poslanecké sněmovny zaznamenala opozice dvě cenná vítězství ve zdravotnickém rezortu. Dokázala totiž nejenom překazit záměr ministra Stráského, který chtěl prosadit nové zdravotnické zákony (a tím vyřadit některé nemocnice z veřejné sítě), ale opoziční poslanci si zároveň poprvé v praxi vyzkoušeli, jak je možné využít rozkladu vládní většiny k ovládnutí zákonodárného sboru.

Poplatky nebudou

Zákony o všeobecném zdravotním pojištění a zdravotní péči, které se vláda minulý týden pokusila parlamentu předložit, musí být schváleny do konce června 1998. Tehdy totiž vyprší platnost provizorních právních norem, odhlasovaných parlamentem letos v březnu. Vládní předlohy si vysloužily už dříve ostrou kritiku opozice, především pak pojišťovací zákon. „Otevírá prostor poplatkům u lékaře a umožňuje zvýšení pacientovy spoluúčasti, což je pro nás nepřijatelné,“ vysvětluje hlavní námitku šéf poslaneckého klubu ČSSD Stanislav Gross.

Česká sociální demokracie je ve svém boji proti poplatkům mnohem radikálnější než její západní kolegové. Ministr Stráský například navrhoval, aby měli zdejší pacienti zdarma návštěvu praktického lékaře, za prohlídky u specialisty (chirurga, internisty apod.) platili ročně nejvýše 800 korun a jeden den v nemocnici je stál 50 Kč. Ve velmi rovnostářském Švédsku se přitom platí u všech lékařů, nejvýše ale 900 švédských korun ročně, za jeden den v nemocnici 80 korun. Vzhledem k tomu, že švédská koruna dnes stojí 4,50 Kč a reálné příjmy ve Švédsku jsou zhruba čtyřikrát vyšší než u nás, platí levicoví Skandinávci ještě více, než u nás navrhoval Stráský.

ČSSD zákon napadla poprvé při schvalování programu prosincové schůze: Stanislav Gross tvrdil, že zákon přišel do sněmovny pozdě. Když se prokázal opak, přišel s další námitkou těsně předtím, než chtěl Stráský svůj zákon uvést: poslanci měli písemnou předlohu sice včas, v digitální formě ale nepřišla. Později se skutečně ukázalo, že verze na disketě dorazila o čtyři dny později, a sněmovna tak zákony mohla odložit na únor.

Ministru Stráskému nezbylo než přiznat technickou chybu a povzdechnout si, že pravým důvodem poslaneckého verdiktu bylo spíše „přepolitizování naléhavého věcného problému“. Obavu, že parlament nestihne zákony včas schválit (projednání průměrného zákona trvá poslancům a senátorům zpravidla více než půl roku) a ve zdravotnictví bez právních norem zavládne chaos, odmítá předseda Gross slovy: „Nemám absolutně obavu, že by tady v červnu nastalo nějaké vakuum.“ Stačí prý drobná novela, která prodlouží platnost provizorního zákona, jenž přece jakž takž funguje, a především neobsahuje nepříjemné paragrafy o poplatcích.

Nemusíte dojíždět

Ještě slavnějšího vítězství dosáhla opozice v případě reformy sítě nemocnic. Ministr Stráský zřídil v říjnu výběrové komise, které měly posoudit úroveň zdravotnické péče v některých zařízeních a doporučit pojišťovnám, aby s těmi nejméně kvalitními neuzavíraly smlouvy. To by znamenalo buď jejich likvidaci, nebo převedení na „ošetřovatelský režim“, kde se neprovádějí náročné operace. Jednání se kromě zástupců ministerstva účastnily i pojišťovny a lékařské spolky. Do dnešního dne prošly výběrovým řízením tři české kraje a k vyřazení ze sítě bylo navrženo deset špitálů. Podle mluvčí ministerstva Markéty Soukupové se škrtaly nemocnice a oddělení tehdy, když nebylo jisté, zda dokážou poskytovat péči na úrovni konce 20. století. Platilo to třeba pro kliniky, které provádějí kolem pouhé stovky operací ročně, často na nemoderních přístrojích.

Také tento záměr opozice odsoudila. Poslankyně Eva Fischerová například odmítla Stráského vysvětlení, že úspory ze zrušených nemocnic zaplatí nutné investice pro zlepšení kvality zdravotní péče, slovy, že lidé z venkova by museli po zrušení malých nemocnic daleko dojíždět na operace; její kolegyně Taťána Jirousová (KSČM) upozornila na to, že příbuzní pacientů nebudou moci jezdit dostatečně často na návštěvy. Komunista Jiří Maštálka proto navrhl odhlasovat rezoluci, podle které by měla příští vláda výběrová řízení zastavit a ta dosavadní anulovat.

Následující události potvrdily, že opozice dnes už dokáže vládnout i s 99 poslanci v parlamentu. Nezájem poslanců ODS a KDU-ČSL (chybělo jich 11, resp. 8) způsobil, že rezoluce prošla většinou devíti hlasů. Dokument nemá právní závaznost a ministr Stráský oznámil, že výběrová řízení budou pokračovat. Je ale jasné, že nemocnice ani pojišťovny nemusejí brát na verdikty komisí žádný zřetel. Levice tak de facto dokázala odsunout i otázku sítě nemocnic na dobu po očekávaných volbách, kdy její ministři „objektivně posoudí“ skutečné zájmy pacientů (slovy poslankyně Fischerové) a kdy nebudou o všem rozhodovat „deformované zájmy poskytovatelů či zájmy pojišťoven“.

Jan Stráský se poslední dobou mohl chlubit nečekanými úspěchy: zdravotní stav populace se neustále zlepšuje (viz Respekt č. 50/97), přitom se zastavil růst zdravotnických výdajů (v případě léků výdaje letos dokonce poklesly o 6 %), oddlužily se nemocnice a pojišťovny. Pokud by ještě před svým odchodem otevřel šanci pro reformu nemocnic a přijetí potřebných nových zákonů, mohl odejít jako úspěšný reformátor. „Nebudu mít žádný větší důvod litovat svého případného odchodu z funkce, až na nedotažení těchto dvou věcí,“ podotkl ministr poté, co mu levicoví poslanci spolu s neukázněnými stranickými kolegy zkazili radost.