Zemanovo utajené delirium

Miloš Zeman může být spokojen: v nynějším informačním guláši kolem obsahu jeho tajemného kufříku se už běžný občan nemá šanci vyznat. Protichůdných prohlášení a tvrzení bylo během uplynulého týdne vyřčeno tolik, že se v nich stěží orientují i novináři, a možnost seznámit se přímo s tajemnými dokumenty mělo jen několik poslanců a prezident. Mít zemanovské vidění světa, skoro by se chtělo říci, že jde o profesionálně rozehranou zpravodajskou hru. Pravda je však asi ještě horší: lídr naší levicové opozice je nezodpovědný člověk, který postrádá elementární státnickou odpovědnost.

Pátrat, šátrat

Z počátku vypadala aféra tuctově. V polovině listopadu, mezi prvním a druhým kolem senátních voleb, Miloš Zeman veřejně prohlásil, že vlastní „zhruba padesát stránek konkrétních dokumentů“ dokazujících „náběh na policejní stát“ v České republice. Jeho obvinění postupně odmítl ministr vnitra, premiér a nakonec i prezident. Ten byl ostatně první, kdo si tajuplné papíry mohl nedávno prohlédnout. „Zemanovo podezření se mi nezdá prokázáno. V dokumentech, které mi předal, není jediná věta, která by dávala sebemenší důvod k pocitu, že žijeme v policejním státě,“ řekl po prostudování složky Václav Havel.Tady snad mohla celá věc skončit, nebýt téměř šokující reakce členů parlamentní komise pro kontrolu BIS z minulého pondělí, kteří Zemanovy materiály označili za „překvapivé“. „Trvám na tom, co jsem už řekl: bude to český Watergate,“ prohlásil šéf komise Jaroslav Bašta (ČSSD) a Ivan Mašek (ODA) ho doplnil v tom smyslu, že „pokud by se potvrdilo, že některé dokumenty patří BIS nebo vnitru, byl by to těžký malér“. Po vyslechnutí prvních svědků, kteří Zemanovy papíry označili za jasné padělky, se ale rétorika členů komise v polovině týdne změnila: sociální demokraté a BIS se prý stali objektem jakési cílené provokace. O jejím původci má sice komise podle předsedy Bašty jisté poznatky, nic konkrétního však neprozradí. Takový byl stav alespoň k minulému pátku.Ten, kdo si nelibuje ve spřádání spikleneckých scénářů, si ovšem minulý týden nemohl nevšimnout ještě jedné věci: s jakou reakcí se setkala jediná rozumná myšlenka, která v souvislosti se Zemanovými dokumenty zazněla. Návrh ODS, aby falzifikáty byly odtajněny a zveřejněny, odmítl jak předseda komise Jaroslav Bašta, tak i ministr pro tajné služby Pavel Bratinka. Oba se shodným argumentem, že celou věc je třeba nejprve řádně vyšetřit. Jak ale zveřejnění „dokumentů“, označovaných za padělky i těmi, kteří je kdysi Zemanovi dali (např. bývalý šéf inspekce MV Tomin), může ohrozit pátrání po autorech a smyslu celé akce, jsme se už nedozvěděli.

Zemčiar

Bohužel ani znalost obsahu tajemného Zemanova kufříku (viz článek Pozor na Sépii na straně 4 v tomto čísle) ovšem nedává automaticky odpověď na otázku, proč vlastně celá aféra vypukla. Snad za to může Zemanova nezkrotná potřeba útočit na své politické protivníky doslova za každou cenu. Jak jinak si ostatně vysvětlit, že mezi snůšku jasných falzifikátů a neoznačených cárů papíru bez data a podpisu zařadil Zeman i listinu, která s jeho obviněním nijak nesouvisí, jejíž účelové zneužití však poškozuje zájmy státu? (Jde o jeden z mála autentických dokumentů naznačujících, že BIS monitoruje diplomatickou poštu fundamentalistického Íránu.) Co když se ale předseda ČSSD opravdu stal obětí jakési blíže neurčené provokace? V takovém případě bychom se ovšem museli ptát, jak to, že naletěl na tak diletantsky připravené materiály. Cožpak nemá dostatečnou inteligenci, aby nerozpoznal evidentní podvrh a byl bez čekoholi dalšího schopen na jeho základě vznést veřejné obvinění nejtěžšího kalibru?Ať už je tomu jakkoliv, aféra se Zemanovým kufříkem zapadá do tradiční fascinace jisté části tuzemských politiků tajnými službami. Za federace byl jejím hlavním protagonistou Vladimír Mečiar, který čas od času na svém psacím stole „nacházel“ nejrůznější tajné dokumenty nejrůznějších tajných služeb. Do české politiky pak tento moment před dvěma lety přinesl Jan Kalvoda, když veřejně nařkl BIS z nezákonného špiclování politiků. Své tvrzení sice nikdy nedoložil, nicméně řada lidí to dodnes považuje za druhořadé, protože takové věci „se přece stejně nedají dokázat“. Přitom ale právě v tom je podstata věci: politikova odpovědnost je - nebo přesněji řečeno měla by být - jiná než odpovědnost běžného občana. Ten může podobně vágní obvinění vznášet třeba každý den a maximálně skončí na psychiatrii. Pokud však se stejným nařčením veřejně vystoupí ústavní činitel, má to řádově jinou váhu: bez ohledu na to, zda obvinění je, či není pravdivé, stává se mediálním faktem nepředvídatelného dosahu a životnosti.

Do ztracena

V tuto chvíli není ještě úplně jisté, jak celá aféra nakonec dopadne; ze zkušenosti však můžeme odhadnout, že pravděpodobně nakonec vyšumí do ztracena. Parlamentní komise šetření nejspíše uzavře šalamounským konstatováním, že část Zemanových dokladů jsou padělky neznámého původu a část autentické dokumenty. Miloš Zeman to označí za uspokojivý výsledek, neboť o „nic jiného mu ani nešlo“, Jan Ruml to bude interpretovat jako důkaz, že v rezortu vnitra je všechno v pořádku, a celou věc zřejmě - pokud sociální demokraté neztratí svůj apetit na „tajné materiály“ - brzy přikryje nový skandál.Do té doby zbývá jediné: hádat, zda v příští aféře už půjde o zaručeně pravé spisy dokazující, že ministři vlády jedí k večeři pečená novorozeňata, nebo jen o sadu fotografií, jak společně kradou ze státní kasy balíčky ještě teplých tisícikorun.