Poprvé máme šanci

„Lidé žili pět let v izolaci, uzavírali se do sebe, starali se jen o fyzické přežívání. Protestní průvody a shromáždění nejsou jen politickou záležitostí. Jsou pro nás šancí, jak se vzájemně setkávat, zdravit, usmívat se na sebe. Je to určitý sociologický fenomén,“ tvrdí Sanja, studentka bělehradské univerzity. Sama pochází z Kruševce, menšího města jižně od metropole.V samotném Kruševci zvítězila v místních volbách koalice Zajedno, ale v celém okrese, který má spíše agrární ráz, nasbírali nejvíce hlasů vládnoucí Miloševičovi socialisté. K průběhu voleb zde nebyly vzneseny prakticky žádné připomínky, nikdo nikomu neupíral výsledky. Ale byť oficiálně nebylo proti čemu protestovat, koncem listopadu, kdy začaly protesty ve větších městech, vyšlo do ulic i několik tisíc Kruševčanů. Tak se potvrzují Sanjina slova.

I znalci se diví

Délka a intenzita protestů v srbských městech překvapila i mnohé znalce zdejších poměrů. Demonstrace byly zpočátku analogicky spojovány s nepokoji konce osmdesátých let. Avšak zatímco se veřejná hnutí v tehdejším Srbsku nesla v nacionalistickém duchu, kořeny nynějšího pohybu je třeba hledat již poněkud jinde: v deziluzi z toho, že údajná obrana národních práv přinesla okleštění práv občanských, v rozčarování z hospodářské situace i ve vědomí, že současné vedení není schopno nabídnout východisko."Lidé pochopili, že hlasovací právo, nesoucí v sobě možnost volby, patří k právům základním. Pochopili rovněž, že za respektování…