Případ pražského rockového klubu Bunkr se táhl tak dlouho, že to už skoro vypadalo, že se nic nemůže stát, že není v zájmu nikoho věci vyhrocovat a že se nakonec najde nějaký dlouhodobý a rozumný kompromis. Minulý týden však ukázal, že mlýny byrokratických vykonavatelů melou pomalu, ale vytrvale, a že když chtějí, pak nakonec k svému soustu dospějí. Téměř po pěti letech od rozhodnutí Obvodního úřadu Prahy 1 vypovědět z domu v Lodecké ulici 2 rockový klub Bunkr a po nepřehledných peripetiích se nyní, po soudní exekuci, zdá, že na pravděpodobně nejproslulejší pražskou scénu polistopadové rockové subkultury budou její noční azylanti moci už jen vzpomínat.Bunkr byl jedním z typických plodů euforie popřevratových měsíců, kdy se chvíli zdálo, že Praha bude tím otevřeným a tolerantním městem, kam se budou soustřeďovat nejrůznější umělecké aktivity, mezi nimi samozřejmě i ty velmi nekonformní. Rocková kultura je sice svou podstatou univerzalistická a kosmopolitní, avšak v klubech, jakým byl právě Bunkr, získává svůj osobitý „etnický“ kolorit, bere si něco z ducha místa - a naopak: každé město poznamenává svou přítomností, dává mu kus ze své obecné srozumitelnosti, drsnosti a vyzývavosti. Tvoří inteligentnější a vitálnější alternativu k nabobskému dusotu diskoték, rykotu pivnic - nebo malátnému akváriu televizorů.
Odpovědní pražští radní likvidací Bunkru opět osvědčili svou pozoruhodnou necitlivost k jevům, jež vytvářejí živou tvář kulturní metropole. V jejich nátuře se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu