Krvavý román

Dřevorytec, spisovatel a mystický vizionář Josef Váchal (1884–1969) byl téměř až do samého konce dlouhého života oficiální kulturou přehlížen. Patřil ke generaci, kterou mezi válkami energicky odsunula do pozadí marxistická avantgarda, a navíc byl do jisté míry oprávněně chápán jako nepřizpůsobivý podivín. Váchalovský kult se zrodil tři roky po jeho smrti především díky reedici jeho Krvavého románu, který původně vyšel roku 1924 pouze v sedmnácti výtiscích. Sarkasmus naprosto originálního textu, napsaného, ilustrovaného, vysázeného a vytištěného osamělcem živořícím na okraji společnosti, vyzníval na prahu normalizace, kdy doba donutila k samizdatu i mnohem konvenčnější duchy, zvlášť aktuálně. Inspirace Váchalem vedla roku 1972 ke vzniku „Protialkoholní společnosti doktora Řimsy“, navazující na recesistické tradice hospodských stolních společností. V Krvavém románu reprezentoval Řimsa, literární karikatura známého bojovníka proti alkoholismu MUDr. Jana Šimsy, mocenské ambice a duchovní omezenost pozitivistické vědy, jejímž znetvořeným výhonkem je i marxismus. Řimsologické aktivity, k jakým patřilo dlouholeté natáčení filmu na motivy Krvavého románu nebo pořádání konferencí, navenek působilo jako vtipná, i když trochu pošetilá hra. V dějinách se ovšem opakovaně ukazuje, že sdílená myšlenková výlučnost, ba potrhlost stmeluje skupinu pevněji než shoda v „zdravých“ názorech. Proti skupině u moci, spjaté umrtvující ideologií pozdního stalinismu, se v řimsologickém rámci sdružily desítky jedinců, kteří se nechali kultivovat váchalovským humorem, radikální svobodomyslností i jeho odporem k jakýmkoli modlám. Krvavý román byl první knihou, kterou po listopadu 1989 zahájilo činnost „řimsologické“ nakladatelství Paseka. Vedle četných publikací patří ke kulturně významným plodům váchalovského kultu i Portmoneum, domek v Litomyšli, který Váchal vyzdobil nástěnnými malbami i vyřezávaným nábytkem. Majitel nakladatelství Ladislav Horáček nechal téměř zničenou památku zrestaurovat a zřídil tu váchalovské muzeum. Při této práci se zrodil nápad založit ve městě odbornou restaurátorskou školu. K jejím žákům patřila či patří i většina ochotníků vystupujících v opeře, kterou Horáček napsal na motivy Váchalova kultovního románu.

Parodie masakru

Poslední, deváté dějství opery Krvavý román se odehrává v nevěstinci. Duo prostitutek si nejdřív postěžuje na neblahé následky syfilitické nákazy, pak se na scéně objeví stydlivý malíř, který tu hledá model pro portrét Panny Marie, a když se s vybraným děvčetem odebere kamsi do šámbru, zapějí ostatní dívky závistivě, že ony musí místo malování milovat staré dědky. V tu chvíli vtrhne na scénu sbor vilných starců s písní „To máte těžký, jste přece děvky“ a po nich se objeví dva bohémští povaleči. Prostitutky se posmívají jejich předpokládané chudobě, avšak mládenci jim za zpěvu veršů „Když prodáváš ženský maso, tak my si ho koupíme“ zaplatí nemalou částku a veškeré osazenstvo bordelu pak brutálně vyvraždí. Opona klesá a smíchy slzící obecenstvo bouřlivě tleská. Pražská premiéra se zdařila - jako skoro vše, co Ladislav Horáček k uctění Josefa Váchala podniká.Představení se jistě může jevit jen jako študácká recese: nikdo z účinkujících neumí pořádně zpívat, hudební doprovod zajišťuje rozvrzané pianino, melodie árií, recitativů, duet i sborů pocházejí z nejrůznějších odrhovaček či útržků populární klasiky. Neškolené hlasy působí sympaticky přirozeně - jako by si prostě nějaká parta prozpěvovala v hostinci. Nenucené, „naivistické“ herectví se ovšem uskutečňuje v kulisách, jejichž výtvarná stylizace je váchalovsky sugestivní. Krvežíznivý děj na motivy brakového čtiva se v nich posouvá k sofistikovanější poloze: v každém obrazu pregnantně splývá hrůza a kýč, přičemž hrůza ze stavu světa se svým zrcadlením v kýči jen prohlubuje. Každé dějství zobrazuje v sarkastické zkratce některou z iluzí, na nichž vratce spočívala tradiční společnost před první světovou válkou - bodrá nevinnost venkovského lidu se tu jeví jako pitomost, klerikální charita jako pokrytectví, vědecká osvěta jako zaslepenost, aristokratická vznešenost jako degenerace, spořádaný rodinný život jako lidožroutské sobectví. Vyvražďování nevěstince v závěru lze pak vnímat jako metaforu válečných a revolučních masakrů, v nichž se tradiční svět zhroutil. Brakovou literaturu sbíral Váchal v letech 1910–1915. Po návratu z pekla bojišť první světové války použil její sentimentální i drastické motivy v románu, který může být mnohými chápán jen jako parodie pokleslého čtiva. Horáčkova opera upozorňuje na to, že jej lze interpretovat i jako zábavnou a hospodsky uvolněnou parodii apokalypsy.

Krvavý román - „původní opera“ o devíti dějstvích, libreto na motivy knihy Josefa Váchala složil Ladislav Horáček, nastudoval Ochotnický divadelní spolek Filigrán z Litomyšle (litomyšlská premiéra se konala 8. 11., pražská 9. 11. 1997).