Tehdy jsme byli mladí

Oslavy výročí sedmnáctého listopadu jsou rok od roku chudší a například loni vzpomínky úplně překryla kampaň před volbami do Senátu. Nelze vyloučit, že osmé výročí dopadne ještě hůře a většina lidí si už „sametovou revoluci“ nejvýš otráveně připomene jako nevyužitou šanci změnit českou společnost k lepšímu. Přinejmenším to lze čekat od více než padesáti procent občanů, kteří letos označili poměry za stejné nebo horší než před listopadem. Co jiného má taky člověka napadnout, když si uvědomí, kolik bank se už u nás vytunelovalo, jak skončil náš ekonomický zázrak, nebo to, že se na nás teď svět dívá skrz prsty kvůli stále častějším rasistickým pogromům.

Vystřízlivění z revoluční euforie, ve které politici nahlas slibovali, že ještě před koncem tisíciletí budeme novými a obdivovanými členy Evropské unie, ale není žádná tragédie. Současné poměry nejsou tak špatné vzhledem k tomu, jaká byla česká společnost za normalizace.

Kdo si nemůže stěžovat na poměry

Deset let starý americký film „Nesnesitelná lehkost bytí“ podle Kunderova románu u nás poprvé vysílala před několika týdny Česká televize. Ponurý obraz začínající normalizace však české kritiky znechutil, a pokud se o něm vůbec v novinách zmínili, pokárali cizí filmaře za naivní představy o tom, jak vypadá česká hospoda nebo úřadovna StB. Zapomněli ale dát za vzor nějaké populární české dílo pojednávající o stejné době. Skutečně jich není mnoho. Někomu ostatně dodnes stačí dokument typu slavné …