Myslitel v žáru slunce

Albert Camus (1913–1960) si vedl zápisníky (Cahiers) nepřetržitě od roku 1935 až do své smrti. Konečně nyní můžeme otevřít ve výtečném překladu Vlasty Dufkové jejich první díl z let 1935–1942: z Camusova i vnějškově velmi bohatého života do nich pronikly jen signály. V tomto období v alžírské metropoli Alžíru dokončí filozofická studia, vedle spisovatelství se věnuje novinářské práci, na jaře 1940 odjíždí do Paříže, odkud jako redaktor evakuovaného Pařížského večerníku přechází do Clermont- Ferrand, Bordeaux a nakonec do Lyonu, v roce 1941 se vrací do Alžírska, tentokrát do Oranu. Zaslechneme tu jen ohlasy jeho rozchodu (1934) s komunistickou stranou, v níž setrval dvě léta. Z cest po Itálii a z depresivních pobytů v Praze, Budějovicích a Olomouci zbyly zde pouhé zmínky. Nic se nedozvíme o rozpadu prvního manželství (1936) ani o mladistvých divadelních aktivitách. Stopy vleklé tuberkulózy nalezneme spíše vzdorně přepodstatněné do jeho vůle „neodlučovat se“ od života a v úvaze o svobodě, jež plyne teprve z opravdu domyšleného faktu naší smrtelnosti.

Mlčenlivá vášeň

Deníkové záznamy v Zápisnících brzy ustupují Camusově zřejmě bytostné touze proměňovat vše prožité v literární „obrazy“, v zobecnělé zkušenosti anebo v prožitky vymyšlených postav, ač tu nenalezneme řádek, který by nevyjadřoval jeho vlastní pocity. To osobní a neosobní prostupuje se tak nerozeznatelně, až ztrácí smysl je rozlišovat. Jde o spontánní vnitřní pohyb k sobě i o velké…