Ve víru reformních cyklů

Ruská bolševická revoluce z roku 1917 zůstává zajímavým i důležitým tématem a její důsledky pro svět tvoří podstatnou součást zkušeností většiny žijících generací. Mělo by však už být jasné, že revoluce nezbořila staré a nevytvořila úplně nové Rusko, jak o tom snili její protagonisté ještě před bolševiky. Vnutila Rusku určitou modernizaci a odstartovala vývoj plný peripetií, utrpení a nebezpečí, ale i vzestupu v druhou světovou velmoc. Tento vývoj nakonec Rusko přivedl k porážce ve studené válce, ale současně i k realističtější reflexi svého vlastního stavu.

Už od prvního Romanovce

Předpokládejme, že dnes, v roce 1997, jsme svědky procesu, který se v ruských dějinách od prvního Romanovce (1613) poněkolikáté opakuje a ve své nynější periodě trvá již osm devět let. Stručně a obecně řečeno, takové procesy vždy měly podobu určitého cyklu.

Nepříliš úspěšný vnitřní vývoj působí nehodu v konfrontaci s okolním světem, většinou vojenskou. Ta vede cara (stát) k reflexím a zahájení vnitřních reforem, k období, jež vyžaduje účast společnosti. Proto se start reformního období logicky spojuje s politickým uvolněním, a tak se začíná svobodně projevovat i faktický civilizační stav Ruska a připravenost společnosti na změnu. Proto se také samy reformy začínají ubírat i neplánovanými a předem nepředstavitelnými směry. Na to stát posléze reaguje zastavením reforem, zpravidla ve chvíli, kdy má za to, že jeho militantní potřeby jsou zhruba zabezpečeny, a fixuje…