Ministr odchází, Jan Ruml by měl zůstat

„Vnitro předělám během tří měsíců tak, že z něj lidé budou mít stejný strach jako z podniku Sady, lesy, zahradnictví. Pak se vrátím k novinařině.“ Tato slova pronesl v dubnu 1990 disident Jan Ruml při svém nástupu do funkce náměstka ministra vnitra. Tři měsíce se trochu protáhly - kachlíkovou budovu vnitra v Praze na Letné Jan Ruml opustil až tento víkend. Své původní předsevzetí ale naplnil beze zbytku. O důvod víc, aby v politice dál zůstal.

Pod hlavněmi samopalů

Víc než sedm let Rumlova pobytu na ministerstvu vnitra je dnes v paměti mnoha lidí spojeno především s nepřehlednou sérií skandálů. Některé z nich skutečně měly věcnou podstatu (např. kauza Bartončík nebo prodej adres z registru obyvatel), příčinou dalších byla Rumlova svérázná personální politika (za všechny jmenujme opakované výměny ředitelů inspekce), většina afér (od rumové až po akci U Holubů) však neměla racionální jádro. Těžko jednoznačně říci, proč byl zrovna Ruml až donedávna pod tak masivním drobnohledem médií i opozice, každopádně se ale kvůli tomu neprávem zapomíná na to hlavní, co bývalý disident na ministerstvu vnitra dokázal: totiž že z tohoto symbolu totalitní komunistické moci učinil více méně normálně fungující státní úřad. Chyb se mu dá samozřejmě vyčítat spousta - od podceňování ekonomické kriminality až po nedostatek policistů v ulicích. Celkový výsledek však není pro člověka, který svůj nástup do rezortu zahajoval propouštěním tisícovky estébáků za asistence…