Jak se žije v Calais

Do Anglie to už odsud není daleko. Těch třicet kilometrů přes kanál zvládne trajekt za necelé dvě hodinky. Oskar Eroš s manželkou Jarmilou a dvěma malými dcerkami poznali pouť přes moře už dvakrát. První plavba pro ně znamenala cestu za nadějí. Bleskový návrat od britských břehů zpátky sem, do terminálu v severofrancouzském Calais, jim sice přinesl zklamání, zároveň v nich ale nedokázal potlačit základní pocit, s kterým v půlce října odjížděli ze severočeských Novosedlic: život v zemi, kde je tři ze čtyř obyvatel považují za méněcenné, je už neláká ani náhodou. „Domů? A to je kde? Pro nás platí internacionální ,zpátky ni krok'!“ říká s trochu trpkým úsměvem paní Erošová. Je 4. listopadu 1997 ráno a její dvě dcerky se - jako už poslední tři týdny pokaždé - probouzejí na podlaze nedaleko záchodů a sprch v prvním patře odbavovací budovy calaiského přístaviště. Stejně jako dalších téměř čtyřicet dětí, žen a mužů s českým pasem a snědší pletí.

Oh, God!

Běžný návštěvník terminálu „pro pěší pasažéry“ si přítomnosti čtyř desítek českých Romů vůbec nemusí všimnout. V hlavní hale je není skoro vidět, zajdou si sem jen občas pro cigarety nebo zavolat domů. Provizorní „tábor“ najdeme v prvním patře budovy, vedle schodů do restaurace s výhledem na připlouvající i odjíždějící trajekty. Kdo hledá na téhle straně budovy záchody a sprchy, nemůže ty tři místnosti, každou tak o deseti metrech čtverečních, minout. „Oh, God,“ reagují dvě mladé anglické turistky hned ve dveřích tří propojených místností. Na dekách u stěn, občas opřeni o desítky zavazadel, posedávají a polehávají dospělí i děti. V rohu stojí krabice s masovými konzervami, na které se po třech týdnech už nikdo nedokáže ani podívat. Na šňůrách se suší prádlo. Mladá maminka na vysokých podpatcích houpe svou osmiměsíční dcerku Sabinu v luxusním kočárku. Děti si na podlaze hrají s legem. Návštěvník, který aspoň jednou navštívil některé z tuzemských romských ghett, musí za chvíli zpozornět. Obrázek, který tady vidí, ani náhodou neodpovídá zaběhlé představě o „nepřizpůsobivém obyvatelstvu“. Kde je očekávaný křik, smrad a špína, pro většinu české populace poznávací znamení téhle menšiny? A jiné jsou i další reálie. „Bonjour,“ zdraví s úsměvem procházející uklizečka Erošovu rodinu. „To, jak se k nám tady lidi chovají, jsem v Čechách nezažil,“ konstatuje pan Eroš (32) a zapaluje sobě i manželce cigaretu z krabičky camelek. „Třeba ve čtyři v noci, když všichni spí, se tady objeví místní pekař, beze slova položí na zem krabici pečiva a zase odejde. Nebo tady ráno najdeme krabici s oblečením pro děti.“ Dosavadní idylu narušila jen v pondělí odpoledne hlídka policie. Snažila se Romy přemluvit, aby terminál opustili; když neuspěli, rozloučili se a zase odešli.

Zkuste si to sami

„Jak vám to vysvětlit?“ Paní Erošová zametá „svou“ část dočasného příbytku a už poněkolikáté opakuje důvody, které její rodinu vedly k úprku z České republiky. Historky, které tu lze slyšet od všech přítomných, jsou důvěrně známé a při znalosti české společnosti jim není důvod nevěřit: dennodenní drobná šikana, diskriminace, rasismus a podezřívavost. „Kdybych měla tu moc, na jediný den bych to obrátila, aby nás byla většina a vás menšina. Pak by to bílí možná pochopili,“ říká nakonec paní Erošová, sestřenice známého výtvarníka Rudolfa Dzurka. Její manžel popisuje těžké soužití s bílou majoritou v domě, kde bydleli jako jediná romská rodina: „Tři dny poté, co jsme se tam nastěhovali, přišla sousedka a křičela, že si na poště zjistí, jestli platíme byt a elektřinu, protože jsme se tam určitě nabourali a proud krademe ze společného rozvodu. A když se v baráku někomu ztratily noviny ze schránky, okamžitě posílali děti, jestli jsme je náhodou neukradli.“ Po čtyřech letech marného docházení na pracovní úřad už měl vyučený číšník a hudebník, který v minulosti hrál třeba se slovenským jazzmanem Peterem Lipou nebo skupinou Elán, všeho plné zuby. Původně měli Erošovi namířeno do Kanady. Prodali veškeré zařízení bytu a sedmého října koupili skoro za padesát tisíc letenky. Den nato Ottawa obnovila pro Čechy víza. Vrátili letenky a přišli tak o šestnáct tisíc. Pak TV NOVA ukázala druhou možnost: šance je v Anglii. V Doveru, kam Erošovi dorazili 17. října po šestnácti hodinách cesty, pobyli jen osm hodin. Poté je imigrační úředníci bez velkého vysvětlování posadili na trajekt a poslali zpátky do Francie. „V televizi neřekli, že dělají nějaký výběr. Ale stejně s námi radši nejel ani brácha. Seděl za rvačku v hospodě,“ říká paní Erošová. „Nediv se, že nás neberou,“ vstupuje do hovoru manžel a s neskrývanou ironií vysvětluje: „Vždyť jsme přece demokratická země a náš prezident je známý humanista a ochránce lidských práv.“

Bienvenus a Calais!

Den tady probíhá úplně obyčejně. Občasná procházka do města na nákupy představuje jediné zpestření programu. Po třech týdnech je přece jen už na všech přítomných patrná únava. „Jestli se máme kam vrátit, jedu domů.“ Jan Šarišský už několik dní jen polehává. Horečky sice povolily, ale bez dávky diazepamu na noc už ani neusne. Před několika dny se domů vrátili dva členové jeho sokolovské rodiny. Pokud zjistí, že jim i po měsíci zůstaly v Česku byty, vrací se celá patnáctičlenná rodina. „Já úplně chápu, že nás někde nechtějí přijmout, a nikam se nebudu vnucovat násilím,“ říká zřetelně unavený, drobný pětačtyřicátník. „Vadí mi ale, že z nás v Anglii dělali blbce, nechali nás něco podepsat a dali do pasu razítko ,nežádoucí'. Už jsem slyšel, že s tím nebudu moci jezdit ani na nákupy do Německa.“ Pan Šarišský prodal před odchodem do emigrace novou felicii - přišla ho na tři sta třicet tisíc, od kupce dostal slabou polovinu. „Od patnácti let dělám ve sklárně seřizovače,“ vypráví tichým, klidným hlasem. „V posledních letech jsem si málokdy přišel na míň jak pětadvacet tisíc čistého měsíčně. Ale to jsem taky dělal šestnáct hodin denně.“ Na cestu do Anglie odjel s třemi a půl tisíci liber. Tři měsíce, které mohou Romové v pozici „turistů“ ve Francii maximálně strávit, by ho prý finančně zruinovaly. „Radši se vrátíme. O místo jsem ale už asi stejně přišel. Nedivím se tomu. V práci mi důvěřovali a já je zklamal,“ říká skoro provinile muž, který má s tuzemským apartheidem úplně stejné zkušenosti jako všichni ostatní Romové.

Mezi rodinou Šarišských a skupinou, kterou neformálně vede Oskar Eroš, panuje v posledních dnech jisté napětí. Erošovi a jejich brněnští a pražští přátelé, celkem třiadvacet lidí, se totiž nehodlají vrátit za žádnou cenu. A kdyby Francii opravdu museli po třech měsících opustit, mají v plánu jen na jeden den přejet do sousední Belgie a zase se rychle vrátit.

Životní zkušenost a srovnaná záda

V půl sedmé přinášejí lidé z charity v Calais ve velkých nádobách večeři - brambory s hovězím masem a mrkví, pro děti jogurt a pomeranče. V čele francouzské pomoci stojí paní Veronique Desenclos, občanským povoláním servírka v indické restauraci. Věčně usměvavá, dlouhovlasá čtyřicátnice vysvětluje své pohnutky pro každodenní pomoc úplně cizím lidem prostě: „I kdyby bylo jen promile naděje, že by ty lidi mohli najít ve Francii lepší domov, stojí to za to. V Calais byli lidé vždycky vítáni. Jsme snad zemí lidských práv.“ Spolu s paní Veronique přijíždějí i místní zelení a lékař. Vyčerpávající pobyt se začíná projevovat hlavně na dětech. Je až s podivem, že tady dokážou vůbec usnout. Celou noc hraje tlumená hudba, přerušovaná hlášením o odjezdech a příjezdech trajektů. Kolem neustále procházejí náhodní turisté i personál přístavu. Klidnému spánku nepřidá ani ostré světlo ze zářivek přímo nad hlavou. Několika dětem i dospělým se už podlily oči a permanentně slzí. Objevují se první horečky. „Snažíme se najít nějaké jiné ubytování,“ říká paní Veronique. „Našla jsem letovisko, které je přes zimu volné, snad bychom sehnali i peníze na zaplacení. Teď jednáme s majitelem.“

Po večeři je ještě potřeba vytřít všechny tři „pokoje“. Romové se ve službách pravidelně střídají. Život utichá až dlouho po půlnoci. Šestadvacetiletý Martin Sivák z pražského Žižkova si před spaním ještě čte brožurku „Mezinárodní úmluvy o lidských právech“. „To s námi teda ti Angličani zatočili,“ kroutí nad textem udiveně hlavou.

Ve středu ráno je jasné, že rodina pana Šarišského si svůj odjezd ještě přece jen rozmyslela. Přesto se česká komunita v Calais o jednoho člověka ztenčí. Vyučený zámečník Pavel Plachetka (30) z Mnichova Hradiště si prý během své emigrace vybral „daň z blbosti“. Do Anglie odjížděl s rodinami bratra a sestry, na česko-německých hranicích ale zjistil, že si vzal dávno neplatný federální pas. Na druhý pokus ho v Doveru čekala už obvyklá procedura: čelem vzad a do Calais. Rodina se do Anglie dostala. Po čtyřech dnech marného čekání v přístavišti se Pavel rozhodl pro návrat. „Odnesl jsem si dvě věci: srovnaný záda ze spaní na zemi a zkušenost na celej život,“ říká krátce předtím, než se za ním zavřou dveře autobusu pravidelné linky Londýn - Praha.